pondělí 7. září 2015

pozdravy a omluvy do ouška

Audioknihy mi vždycky přišly dobré. Bohužel jsem měla pocit, že to není nic pro mě - nenacházela jsem ve svém životě chvíle pro poslech. Ovšem teď mi do života přibylo jedno elektronické zařízení, plus spousta příležitostí na poslouchání. A tak jsem při generálním úklidu svého pokoje (a nevěřili byste, co všechno jsem z něj vyházela!) poslouchala Babička pozdravuje a omlouvá se.

Babička pozdravuje a omlouvá se je kniha norského spisovatele Fredericka Backmana, kterého můžete znát jako autora Muže jménem Ove. Jeho autorství se v těchto knihách nezapře. Mají spoustu společných dobrých vlastností. Pokud jste tedy četli Oveho a nad Babičkou váháte, můžete se konečně k přečtení/poslechnutí rozhoupat.

Na knihách Fredericka Backmana mě baví, že se dotýká závažných témat s neskutečnou lehkostí. Nechá nás pochopit tíživost problému, nebagatelizuje, ale zároveň s tím nás citově nevyždímá. On nám prostě předkládá, že život je náročný - řešíme v něm osobní katastrofy, ztráty blízkých, nemoci... Ale zároveň s tím v něm jsou radosti, například skořicoví šneci, návraty domů, kamarádi - psi, sourozenci a babička, která vylepší náš den poté, co nám spolužáci hodili nebelvírskou šálu do záchoda. Knížka popisuje s lehkostí všechny veselé i těžké složky našich dní. Protože jsou tak prosté a snadno představitelné, nenechá nás netečnými, zároveň ale podle mého názoru nehraje lacině na city. Nepřipadala jsem si po jejím přečtení jako vyždímaný hadr na podlahu. Naopak, přišlo mi trochu snadnější přijímat život jako celek - s jeho stinnými a pohostinnými stránkami.

V této konkrétní knize je hlavní hrdinkou Elsa - sedmiletá, téměř osmiletá holčička s velikou láskou vůči Harry Potterovi a superhrdinům, z nichž nejlepší je její babička. Elsa je velmi chytrá, svá a mírně nepřizpůsobivá. Když se chce na něco zeptat, s dotazem neváhá a nebere si ohledy. Tím se někdy stává nesnesitelnou pro všechny aktéry v příběhu a taktéž pro čtenáře. S Elsou je sranda, protože je to rozumbrada a vy se jejímu rozumování budete chechtat, zároveň je ale největší slabinou celého příběhu, protože někdy je toho skutečně moc! Ale když se nebudete nad její osobností vztekat, budete si spolu s ní užívat výpravy s babičkou do Myamasu a dobrodružné hledání pokladu.

Ostatní postavy jsou na začátku mírně karikatované Elsiným dětským pohledem, ale v průběhu knížky se jim dostáváme pod kůži a mnohé v nich najdeme. Tohle mě na knížce bavilo - je to příběh o tom, jak se z příšery může stát lidská bytost jen tím, že ji pochopíme. Babička pozdravuje a omlouvá se se stala mou oblíbenou knížkou z kategorie knížek o uvěřitelné realitě. A myslím si, že pokud dovedete pochopit dítě s velikým zápalem pro Harryho Pottera, superhrdiny a hledání pokladů, Babičku si oblíbíte také.

A bude-li to v audio podobě, tím lépe pro vás. Setkala jsem se s audioknihou teprve potřetí a jestli budete mít k poslouchání příležitosti, zkuste to také. Babička je perfektně namluvená Valérií Zawadskou, Elsiny výlevy jsou v jejím podání skvostné! Představu si můžete udělat poslechem ukázky. Pamatuji si, že když jsem ukázku slyšela, měla jsem pocit, že se v příběhu trochu ztrácím. Nejsem si tedy jistá, jestli je v tomto směru ukázka šťastně vybraná, protože při poslouchání celého příběhu už jsem tento problém neměla. Ale skvělé vypravěčské umění myslím ilustruje perfektně.

Tak co myslíte, najdete si čas na poslech Babičky? A posloucháte knihy? 

Za poskytnutí audioknihy bych ráda poděkovala nakladatelství One Hot Book.

pondělí 24. srpna 2015

gatsbyovská jízda a kniha, v které citelně přituhuje

Z jako Zelda - Therese Anne Fowler


O Fitzgeraldových jsem moc informací neměla. A ty, co se ke mně dostaly, pocházely z Půlnoci v Paříži a nepříliš nadšené četby Velkého Gatsbyho. Ovšem po Z jako Zelda, románu inspirovaným životem Zeldy Fitzgeraldové, mě jejich příběh neobyčejně zajímá.


Nádherné obálky Světové knihovny Odeonu - ta Zeldina se povedla obzvlášť

Zlatý pár: Scott Fitzgerald - zlaté dítě, velký talent a ohromně úspěšný autor, Zelda - temperamentní kráska s vlastní hlavou a kupou obdivovatelů. Vše jim vycházelo a jejich život byl jeden velký večírek.V odpovídajícím duchu se nese i začátek knihy, je nabitý energií a vy se zkrátka bavíte. Možná se někdy trochu kysele ušklíbnete nad skutečností, že většinu konfrontací Zelda ukončí výzvou, zda je tu někdo, kdo by si s ní zatancoval, ale tu jízdu si užijete.

Ale znáte někoho, komu se podařilo prožít celý život v alkoholovém oparu bez karambolů? A ještě když se k tomu přidá Zeldina touha po seberealizaci, rivalita mezi manželi, podivné přátelství s Hemingwayem... Na komplikace je zaděláno.

Po euforickém začátku atmosféra v knize zhoustne. Najednou se mi nečte tak lehce. V první chvíli jsem si zaklamaně povzdechla, že kniha ztrácí dynamiku. Po dalších deseti stránkách už mi ale oči svítily nadšením, protože jsem si připadala jako v Pěně dní. S houstnoucí atmosférou a vynořujícími se problémy těžkne celá kniha a tatam je bezstarostnost prvních stránek.

Moje prastará záložka, kterou ztrácím a znovuobjevuji ve svých knihách, s každým nalezením ji mám ještě raději. A k Zeldě se hodila.


A jsou to zajímavé problémy! Jednak se autorka snaží zachytit problematiku silného vztahu mezi Scottem Fitzgeraldem a Ernestem Hemingwayem, který byl Zeldě trnem v oku, přičemž Hemingwayovi se zase nezamlouvalo Scottovo manželství se Zeldou. Dalším výrazným tématem je postavení ženy ve společnosti v první polovině dvacátého století. Zeldě nestačí být matkou a slepou podporou svému muži, ze kterého se stává vlivem alkoholu troska. Touží po seberealizaci, kterou jí společnost a Scott především nechce umožnit.

Myslím, že jen tato dvě témata by vydala na samotnou knihu. Ale je jich ještě víc - tehdejší psychiatrické léčebny, finanční krize v rodině, pohled na autorství literárních děl... Tak jim dejte šanci v Z jako Zelda, bude se vám to líbit.

Jako bonus k dobrému obsahu nám autorka přidala i svěží styl psaní a inteligentní vtípky, u kterých se sice neválím smíchy po podlaze, ale zase si je po dlouhé době zapisuji do deníku, protože mě dostávají.

"Není to tak bon. Ráda bych se pokusila obejít bez těch prášků na spaní."
"Hm? To je neočekávané. Váš režim přináší nanejvýš pozitivní výsledky, bylo by nemoudré ho teď měnit."
"Vždycky mám pocit, jako bych měla hlavu vycpanou bavlnou, a musím trávit celé dopoledne tím, že si ji vytahuji z uší."
"Opravdu?" Zamračil se, ale pak se usmál: "Aha, nesmím to brát tak doslova. To, co jste mi právě řekla - podobné věci jsou míněny obrazně, že? Pokud ovšem člověk netrpí bludy. Ale to už máte za sebou."
"Bludy mám za sebou, ale dosud vězím v metaforách. Tak co s tím?"
(Z jako Zelda, str. 343)
A co vy? Vězíte si někdy v metaforách? A myslíte, že byste v nich na několik okamžiků mohli vězet se Zeldou?


pátek 12. června 2015

pryč s žánrovou vyhraněností, hurá na sci-fi!

orson scott card - enderova hra

kosmas.cz
Byly doby, kdy jsem si myslela, že čtu hlavně fantasy, protože do tohoto žánru prý spadal Harry Potter a Jeho šerá hmota od Pullmana. Nutno říci, že bloudění okolo fantasy a sci-fi regálů v knihovně mě příliš neuspokojovalo a vrtalo mi hlavou, v čem vězí zakopaný pes. Na gymplu jsem o sobě tvrdila, že čtu hlavně klasiku, nosila jsem si domů z knihovny Kunderu, Dostojevského a spoustu knih, které jsem nikdy nepřečetla, protože se mi zrovna nechtělo do něčeho tak těžkého (a zahanbeně jsem mlčela o tom, že čtu i dívčí romány). S postupem času se už neodvažuji své knižní světy žánrově vyhranit - když jde o kvalitní knihu, jde škatulkování stranou a baví mě i detektivky, sci-fi a horory. A Enderova hra je přesně ten případ.

 Lidstvo je v ohrožení. Svádí boje s další inteligentní civilizací - termiťany. Situace se nevyvíjí zrovna slibně a je zapotřebí najít nového velitele lidských armád. Po uvážlivém pozorování je Ender Wiggins poslán do Bitevní školy. Ne nadarmo jsou v Endera vkládány veliké naděje, když ve škole vykazuje veliké pokroky při hraní hry, která má vojáky naučit schopnostem potřebným k vesmírným bitvám.

Kniha nepostrádá nápad, překvapení a dobře vystavěný příběh. Navzdory tomu všemu neútočí prvoplánovitě na city a jsem schopná ji odložit. Takové knihy mi v předstátnicovém období dělají radost. Jsou čtivé, ale právě tak akorát, abych se nestala obětí jejich stránek, když je dočítám do časného rána (ale i to má, přiznejme si, své kouzlo). Co mě na Enderově hře baví nejvíce jsou myšlenky nad příběhem a úvahy hlavních hrdinů, které mají skutečně hlavu a patu - šikana těch nejlepších; chovat se tak, abych nejvíce profitoval, ale ublížil co nejméně; kým jsem a kým budu, když nebudu vojákem; manipulace; z čeho pramení moc... Samá zajímavá témata!

Ač byla psychologie postav ve směru k válce prokreslená výborně, scházely u nich detaily, kvůli kterým bych si je zamilovala. Obzvlášť v druhé části knihy se mi ztrácí jejich lidskost. Mají sice lidské chování, protože o tom je kniha především, ale nemám k nim žádný vztah. V tomto směru mám pocit, že mohla být Enderova hra o pár stránek delší a o pár detailů prokreslenější. Obecně bych řekla, že je Card autorem až příliš věcným - ve stylu vyjadřování, v postavách a i v podrobnostech příběhu. Někomu ale může věcnost sedět a myslím si, že v tomto žánru je částečně i ku prospěchu, protože snadno pochopíte.

S překvapením jsem zjistila, že má kniha ještě další pokračování. Závěr si o to říká, ale budiž ku prospěchu autorovi, že je Enderova hra sama o sobě dostatečně uzavřená, aby mohla stát samostatně. Možná se někdy na další knihy Enderovy ságy podívám. Už tedy vím, kam v regálu se sci-fi literaturou sáhnout.

Závěrem bych vám Enderovu hru určitě doporučila, pokud chcete sáhnout po něčem z tohoto žánru a pokud chcete pár úvah nad lidskou morálkou. Pokud chcete jednohubku, která vás chytne a nepustí, asi raději pátrejte dále. Kniha by mohla být trochu dynamičtější a mít hrdiny, které budete mít rádi.

Jak jste na tom se science fiction? Čtete ho? A co vám říká Enderova hra? Mimochodem - jste žánrově vyhranění čtenáři? A co se vám líbí/nelíbí?

sobota 9. května 2015

zase dobře

Moc se mi líbí titulek tohoto článku. Je o přesvědčení o tom, že jeho obsah zase nastane. A přesně taková slova jsem potřebovala napsat. Časem zase bude dobře.
A proto všechny nové knížky leží ladem. Co vám budu povídat, uchýlila jsem se do Bradavic a do Vily Vilekuly a asi budu nějakou dobu v poutích po osvědčených místech bezpečí pokračovat.
Vracíte se ke knížkám? A k jakým? U mně je to o návratu do knižních světů, příběh je při těchto návratech podružný. Nehledím na to, že už od první stránky vím, kam příběh spěje. Vracím se do míst, kde se mi líbilo a proto čtu znovu a znovu.

I přesto bych se s vámi ale chtěla podělit o pár starších dojmů z přečteného, které by nevydaly na samostatný článek pro každou knížku.

Fangirl - Rainbow Rowell

Fangirl je částečně o unikání do světů, ve kterých je nám dobře. Cath právě začíná studovat vysokou školu, což jí přináší spoustu obav a trablí. Její dvojče Wren evidentně chce, aby se její život ubíral úplně jiným směrem, Cath má najednou sama vykročit mezi lidi a vůbec se jí to nelíbí. Jediné, v čem se cítí ve své kůži, je psaní fanfiction odehrávající se ve světě Simona Snowa - jakési paralely Harryho Pottera.

Fangirl jsem četla před pár měsíci v angličtině a nutno říci, že mě nadchla. Líbí se mi tematika, zaujala mě hlavní postava, pihou na dokonalosti byly pasáže z knížek o Simonu Snowovi, ty mě nebavily. Ale přesto to byla neskutečně milá a pravdivá knížka, která v mém nitru uhodila hřebík na hlavičku. V současné době vychází v češtině, takže kdo se kdy sčuchnul s fanfiction nebo si vyzkoušel přechod do jiného prostředí, ze kterého měl strach, mohl by si v knížce také najít něco pro sebe.

Dárce - Lois Lowry

Dárce jsem viděla ve zfilmované podobě v kině. Líbil se mi. Knížku mi teď půjčila kamarádka a líbila se mi mnohem víc. Je méně kýčovitá než film, více obsažná, co se myšlenek týká, je trochu víc dětská, ale i to mám ráda. Myslím si, že je Dárce kvalitní knížka, která stojí za pozornost a ve mně vyvolala chuť zkusit i další díla Lois Lowry.

A po (skoro)znovuzhlédnutí filmu, tentokrát na monitoru počítače, bych film už spíš nedoporučila. Z menší obrazovky už na mě zdaleka tolik nepůsobil a byla jsem schopná identifikovat klišé. Na druhou stranu se na to dá dívat.

 Snídaně u Tiffanyho - Truman Capote

První z dvou klasik, o které bych se chtěla zmínit. Holly mě očarovala. Nikdy bych nečekala, že si oblíbím natolik otravnou postavu, na které budu mít ráda skutečně asi jen to, že je tak bezprostřední. Nečekala jsem mnoho, ale dostalo se mi mnohého. Snídaně u Tiffanyho je knížka na rozvernou náladu, do ospalého rána a s náladou na neřešení velkých problémů. Zhltnete ji na posezení, trochu u ní posmutníte, pak to ale hodíte za hlavu a jdete si snít po svém. Chcete-li sáhnout po něčem osvědčeném časem, rozhodně utíkejte na schůzku s Holly Golightlyovou.

Velký Gatsby - Francis Scott Fitzgerald 

Druhá klasika, která mě pro změnu nenadchla téměř vůbec. Na jednu stranu to obsahově nebylo špatné - zajímavá sonda do společnosti americké smetánky, americký sen... Ale ta forma mě prostě nebavila. Zvláštně použitý vypravěč-pozorovatel mě neoslovil a spíš jsem kvůli němu trpěla. A bylo to překladem, že mi vypravování přišlo tak kostrbaté? Velký Gatsby není nic pro mě a nemůžu ho nikomu doporučit.

Co vy a knížky v poslední době? Jaký názor máte na ty výše jmenované? A máte se dobře?  


čtvrtek 16. dubna 2015

pomož si sám (s knihou)

Inspirací mi byl článek z Hnízda zvrhlé Narcisky o self-help literatuře. Od chvíle, kdy jsem si ho přečetla, mi vrtá hlavou, jak to s knihami o osobním rozvoji mám.
 Shrnula jsem své zkušenosti do těchto bodů:

1) Když jsem se chtěla naučit Respektovat a být respektována, dostala jsem doma vynadáno, co to zkouším a ať mluvím normálně.

2) Miluj svůj život mě bohužel po prvních pár stránkách přestala bavit.

3) Konec prokrastinace mě přinutil k prokrastinaci při čtení knížky. Líbil se mi jen graf, ve kterém bylo nakresleno, co to prokrastinace je.

Asi na to jdu špatně. A docela mě to zamrzelo. Bylo by krásné umět komunikovat s respektem k ostatním, mít díky efektivnímu využití času bakalářku napsanou už aspoň osmkrát a nemít škarohlídské dny.



ALE!

Oproti tomu vím, že chci dělat to, co mě baví nehledě na okolí pokaždé, když si prolistuji Černobílý svět a zase vím, že chci být jako Skeeter.

Chci být natolik svědomitá a přesvědčená o dobrých věcech jako Hermiona pokaždé, když si přečtu její zapálení pro SPOŽÚS.

Chci být kreativní a odvážná jako Alice ze Třetího přání vždycky, když vidím někoho s každou naušnicí jinou nebo bílými vlasy.

Vím, že zelenina je zdravá a mrkev je dobrá na oči, protože jsem si to v dětství přečetla v Radovanových radovánkách.

Přes všechny články v novinách jsem si uvědomila, jaký je současný Afghánistán a co to znamená rovnoprávnost žen, až když jsem si přečetla Tisíce planoucích sluncí.

Také jsem ispirovaná všemi mými kamarády, kteří jsou úžasní a ohromně kreativní.

Oni totiž, stejně jako ty knižní postavy, nepřipalují několikrát do roka hrnec, když v něm nechají vařit oves a jdou do jiné místnosti provádět jinou důležitou činnost (dnes to bylo naštěstí méně ostudné psaní bakalářky - zapomenout na hrnec ve chvíli, kdy nadšeně sledujete poslední díl Downton Abbey, je případ ještě zatracenější hospodyňky). Moji kamarádi také nenachází pod postelí dva měsíce staré jablko, které se tam zakutálelo, když se jim roztrhla po příchodu domů taška z nákupem. A nevylívají uvařený bulgur do dřezu, protože mají obě ruce levé.

A jestli se jim to stává, v knihách se o tom nepíše a kamarádi to vyprávějí nanejvýš jako veselou historku, po které si o nich pamatuji, jak jsou vtipní a krásně sebeironičtí.

Abych něco vzala za své, potřebuji to prožít. Musím milovat knižní postavy, vžít se do jejich příběhu a pak se v reálu snažím být jako ony. Nebo se potkat s kamarády a pak si říkat: "Jak to udělat, abych toho stíhala tolik, jako XY? Nemohla bych se někdy taky chovat tak pěkně jako YZ? A musím se také někdy zasmát sama sobě, jako to dělá AB."

Co vy a knihy o osobním rozvoji? A také máte tak inspirující kamarády?



úterý 31. března 2015

sputnik, má láska - haruki murakami

Číst další knihu od Murakamiho je jako znovu se zamilovat! Určitě jste prožili ten moment, kdy se díváte na někoho, koho máte již dlouho rádi, ten člověk udělá něco! (charakteristickým způsobem se zašklebí/podrbe se na hlavě/řekne pro něj typickou větu) a vy si vší silou uvědomíte, jak moc ho máte rádi. Může to být přítel, kamarád nebo babička. Podobný pocit prožívám s Murakamiho knihami.
Když se mě někdo zeptá, jestli se mi líbí Murakamiho knihy, řeknu mu, že ano, mám je ráda. Jenže ve chvíli, kdy otevřu jeho další knihu je to něco víc, než ano, mám je ráda. Je to láska na několikátý pohled. Obzvlášť Sputnik, má láska je ten pravý příklad a po padesáti přečtených stránkách útočil na výsostné postavení Kafky na pobřeží v mém pomyslném žebříčku Murakamiho knih.

Název: Sputnik, má láska
Autor: Haruki Murakami
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání originálu: 1999
1. vydání překladu: 2009
Překlad: Tomáš Jurkovič
Počet stran:224

Četli jste něco od Murakamiho? Jestli ne, chtěla bych vás přesvědčit o tom, abyste to zkusili. Tento japonský spisovatel má totiž svoji poetiku, která stojí za pozornost. A myslím, že Sputnik, má láska je dobrá kniha pro vpravení se do atmosféry Murakamiho děl.

A vy, kteří jste s Murakamim staří známí - dostanete přesně to, co čekáte. Musím si to přiznat. Čtení dalších a dalších knih od tohoto autora mi toho zas tolik nového nedává. Pořád se točím okolo podobných myšlenek, podobných výjevů. Všechno je to ale zahalené atmosférou, která mě baví a mám pocit, že se do ní nořím jako domů. Selhávám v tom vám tento pocit blíže popsat a podchytit podstatu poetiky Murakamiho děl. Jsou to přesné popisy? Lpění na vždy stejných detailech - například jídle? A pocit samoty a jiného běhu světa?

Sputnik, má láska je typický Murakami. Já byla zrazována od jeho přečtení porovnáním s Norským dřevem, které mě tolik nenadchlo. Sputnik je podle mě lepší. Zamilovala jsem si totiž Fialku - jednu z hlavních postav knihy. Nesystematická, nekonvenční, bezprostřední a svá! Myslím si, že žádnou z Murakamiho postav jsem si ještě nikdy tolik neoblíbila. Důvody jsou výše a ještě další budou, jenže s důvody podobně zastřenými, jako celé moje dojmy.

S rozjetím děje už to nebylo tak zajímavé. Musím se přiznat, že děj měl Sputnik slabší, než jsem zvyklá a proto po prvotním nadšení nepřekonal Kafku na pobřeží. Ale rozhodně jsem si knihu velmi oblíbila a četla jsem ji se zápalem ještě větším, než je u mě zvykem.

Překvapil mě konec, nečekala jsem ho takto uzavřený a také mě velmi zaujaly evropské kulisy, na které v Murakamiho podání také nejsem zvyklá.

Bylo to dobré! Jděte do Sputnika! Já si teď jdu dál létat po oběžné dráze svého života, která se teď maličko odchyluje od knižní planetky, nicméně návrat je čekán s příchodem léta. A věřím tomu, že než přijde léto, tak se naše oběžné dráhy ještě sem tam zkříží. Pár recenzí ještě v záloze mám.

Co vy a Murakami? A stává se vám, že se vám kvůli některým knihám nedostává slov?



sobota 21. března 2015

paměti imaginárního kamaráda - matthew dicks

Ten, kdo stojí v koutě, Podivný případ se psem, Projekt manželka - mám pocit, že je v knížkách, které jsem poslední dobou četla, přeautistováno a přeaspergrováno. Proto jsem se do Imaginárního kamaráda na první pohled nezamilovala. Další kluk s poruchou autistického spektra - to snad ne! Ale netřeba dělat ukvapené závěry, že?
Zdroj: kosmas.cz

Název: Paměti imaginárního kamaráda
Autor: Matthew Dicks
Nakladatelství: Argo
Rok vydání originálu: 2012
1. vydání překladu: 2014
Překlad: Dominika Křesťanová
Počet stran: 316

Někdy mám pocit, že je dostatečně náročné napsat dostatečně věrohodnou postavu s běžnými myšlenkovými pochody. A vhled do mysli někoho s psychickou poruchou chce opravdu zdatného spisovatele s přehldem o dané problematice. Matthew Dicks se toho zhostil výborně! Příběh totiž není vyprávěn z pohledu samotného chlapce s jiným uvažováním - Maxem, nýbrž jeho imaginárním kamarádem Budem. Bod za nápad! Tento pohled dává knížce laskavost a hlavně kromobyčejné přátelství a také srozumitelnost - autistického Maxe pozorujeme pořád částečně zvenčí. Je to výborný nápad - navíc nabádá k úvahám nad tím, jak moc je to, co se děje u nás v hlavě, skutečné. Měli jste někdy imaginárního kamaráda? Věřím tomu, že po přečtení knížky byste takového Buda chtěli mít.

K imaginárnímu kamarádovi mám i jednu výhradu. Podle popisu má být Budo o dost starší, než Max. Nicméně jeho vyjadřování je právě na úrovni Maxe. Do určité míry to dává smysl - Budo je součástí Maxovy mysli. Na druhou stranu se dle svých slov má učit rychleji než Max, tudíž bych očekávala, že i jeho vyjadřování bude komplikovanější a méně dětské.


Kniha má samozřejmě svou dějovou linku. Je vypravována mile, naivně a laskavě. Ale co si budeme povídat - s napětím a překvapením se v knížce moc nepotkáte. Ani to ale nebrání velmi dobré čtivosti.

Konec knížky je dojemný a trochu smutný. Nejsem si jistá, jestli bych si zrovna takový konec přála, ale celkový pocit z knížky mi ukončení nezkazilo. Hrálo dost na city a jednu část závěru bych raději ponechala na fantazii a víře čtenáře, mírně otevřený konec se mi většinou líbí více.

V konečném souhrnu musím Paměti ocenit - povedly se a ve své kategorii knih s jinými hrdiny stojí vysoko na žebříčku díky krásnému přátelství a dobrému vypravěči. Chcete-li knížku této kategorie, určitě je pro vás Imaginární kamarád ten pravý. Výhrady jsem ke knize měla, ale slabost pro laskavé příběhy rozhodně převážila mé hodnocení ke spokojenosti.

Baví vás knížky s trochu jinými hrdiny? Kterou máte nejradši?

pátek 13. března 2015

hedvábník - robert galbraith

Když mě čekají nějaké povinnosti, mám o to větší chuť číst. Pamatuji si to z období před maturitou, teď když mám období předstátnicové a bakalářkové je tomu nejinak. Kolem knihovny abych chodila s klapkami na očích. Navíc se mi stávají paradoxy toho typu, že jdu vrátit knížky do knihovny, jen zběžně se projdu mezi regály a zrovna při této návštěvě narazím na spoustu zajímavých knih, které bývají obvykle rozpůjčované. A ty tam přeci nemůžu nechat! A tak bojuji s chutí číst, abych dostudovala.

Ne úplně úspěšný boj to byl v případě Hedvábníka. J. K. Rowling je z těch spisovatelů, po kterých sahám automaticky jakmile něco nového vydají. Vím, že ať bude psát cokoliv, bude se to číst samo, najdu tam perfektní postavy a příběh mi nedá pokoj až do poslední stránky, takže je dost pravděpodobné, že budu vzhůru do půl třetí do rána. Stalo se a já musím říct, že to zase stálo za to!

kosmas.cz
Název: Hedvábník
Autor: Robert Galbraith (pseudonym J. K. Rowling)
Nakladatelství: Plus
Rok vydání originálu: 2014
1. vydání překladu: 2015
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Počet stran: 510

Myslím, že J. K. Rowling není potřeba zdlouhavě představovat. Známe ji jako autorku fenomenálních knih o Harry Potterovi. Nedlouho po ukončení Potterovské ságy napsala Prázdné místo, které bylo sociální kritikou a pořádně depresivní knihou, a nyní se nám po Volání kukačky dostává do rukou již druhý díl detektivních příběhů o Cormoranu Strikovi.

V Hedvábníkovi řeší Cormoran Strike případ zmizelého spisovatele, který se měl ve svém novém kontroverzním díle kriticky vyjadřovat k nakladatelskému a spisovatelskému okolí. Prostředí nakladatelství je bezesporu zajímavé, knihy, které měli zmiňovaní autoři psát, mi přišly až příliš vyšinuté. Nějakou dobu po dočtení mi vrtalo hlavou, proč si Rowlingová vybrala právě takovéto magory. Pak mě napadlo, jestli to není drobné rýpnutí do rádoby šokujících uměleckých děl. Kdo ví.

Nečetli jste Volání kukačky? Vůbec to nevadí, můžete po Hedvábníkovi sáhnout hned. Knihy jsou provázané, leč pouze vedlejšími příběhy hlavních postav, takže nebudete mít potíž se do příběhu ponořit a postavy si zamilovat. Seznámíte se se sympatickým soukromým detektivem Cormoranem Strikem, který je někdy trochu náladový a někdy trochu bručoun, ale také velmi charizmatický.

Volání kukačky jste četli? Tak věřte tomu, že Hedvábník je ještě lepší. Je dynamičtější a zábavnější, myslím, že má i zajímavější odhalení zápletky. Rozhodně je se na co těšit a pokud vám něco málo u Kukačky chybělo, tady to najdete.


Co se mi líbilo? Mám čím dál raději postavy z pera Rowlingové. Cormoran Strike je velmi výrazná osoba, baví mě. Obzvlášť ráda mám ale Robin. Když jsem nad ní dnes přemýšlela, uvědomila jsem si, že mám moc ráda ženské postavy, které Rowlingová vytváří. Jsou nezávislé, chytré, hrdé, ale zároveň nepostrádají nic ze své ženskosti. Robin tedy stavím hned vedle Hermiony, Ginny, profesorky McGonagallové a Molly Weasleyové, jakožto perfektní cílevědomou ženskou postavu, která dokáže to, co chce, a zároveň má krásné ženské rysy. Obdivuhodné spojení, které je mi vzorem!

Příběh mě také velmi bavil, vše bylo přehledné, čtivě psané, v Hedvábníkovi jsme dostali více prostoru pro nahlédnutí do osobních životů hlavních postav. Myslím, že je to bod k dobru.

Závěrem? Nejsem velkým čtenářem detektivek, tudíž myslím, že je Hedvábník knihou pro každého. Ten, kdo detektivky nečte, ji ocení stejně tak jako já. A nevím, v čem by sečtělým detektivkářům mohl nevyhovovat.

Co vy? Četli jste Hedvábníka? A líbil se vám také? Případně co máte za výhrady?


čtvrtek 5. března 2015

knižní blogy

Měla jsem tehdy těsně po maturitě. Všechny knížky, o kterých jsem si říkala, že je přečtu až odmaturuji, byly najednou zcela volně ke čtení. Bez černého svědomí. A objevila jsem databázi knih. Už nevím pod jakou knihou jsem objevila komentář, který mi přišel trefný, vtipný a pěkně napsaný. Hle! Autorka měla knižní blog. A tak jsem je začala číst. To byl už jen krok od toho, abych začala psát také. Kdo to tehdy byl? A které další blogy mě opravdu hodně baví?



Nebudu vás dále napínat. K blogům jsem se dostala díky objevení Listárny, která byla tehdy v začátcích. Myslím, že jsem měla štěstí, že jsem narazila zrovna na ni. Pojem Young Adult byl pro mě tehdy velká neznámá a na většině blogů se to jím jen hemžilo. Kdybych tehdy viděla blog takový, určitě bych nepátrala po dalších. K YA literatuře jsem si našla cestu až později a zjistila jsem, že najdu takové kusy, které mě budou opravdu bavit. Jenže na Listárně se objevoval Murakami, Vian a další a to mě vážně nadchlo. Bětka píše jasně, zajímavě, s trefnými poznámkami a mě její recenze opravdu baví. Najdete u ní hloubavější knížky i ty, kterými potěšíte svou dětskou duši. Již od začátků se tam ráda vracím a mám už vypozorované, že na její úsudek o knížkách můžu dát.

Další blog, kam chodím moc ráda je Knižní blog Brabikate.Ten sice poslední dobou spíše spí, ale když už se nějaký článek objeví, tak to stojí za to. Opět mě baví výběr knih (především pro dospělé; dětských a YA pomálu), přehledný, systematický, jasný styl psaní, pěkné fotky. Myslím si, že zrovna v tomto případě (a mnoha dalších) nikoho neseznamuji s blogem, který nezná, ale chci se s vámi podělit o to, co mě baví.

Moje další oblíbené místo s články dlouhými jak týden, které jsou ovšem tak mistrně napsané, že ani nevím, že již tak dlouho čtu, to je blog Freckles's books. Je to především styl této autorky a částečně i typ knih, které čte, co mě baví.

Poměrně nový objev (první díky facebooku), který ale stojí za to, je Cukrovata. Nejen, že se mi velmi líbí název, který dokonale vystihuje to, co na blogu najdete - spoustu radosti jak z cukrové vaty, ale také obsah, který mě beze zbytku baví - pečení sladkého a knížky. Paráda. Navíc ty články o knížkách jsou velmi originálně zpracované a ač spíše kratší, tak řeknou mnohé.

Opět pokračuji blogem, který nejspíš všichni znáte a to je Basteřin Knihy nekoušou. Píše pěkně, čtivě, dovede mě nadchnout pro lecjakou knížku, je velmi přátelská ke svým čtenářům a je jedna z mála, u koho mě baví i videa.

Další blog, na který se ráda vracím, je Kristý the reader. Tady je pro mě trochu záhadou, proč jsem si ho tolik oblíbila, protože výběr knížek určitě není to, co by mě zaujalo - třeba na rozdíl od ní nejsem nadšencem do knih Johna Greena. Tím nechci říct, že by mě vůbec nezajímaly knížky, o kterých Kristý píše. Jen vím, že můj střed zájmu je v jiných vodách. Zásadní ale je, že mě baví její vystupování - její způsob psaní, prezentace knížek i sama sebe. Nevím v čem tkví jádro pudla, ale ráda její články čtu a jde to samo.


Poslední blog, o který bych se s vámi chtěla podělit je Book lords. Tady mě jendoznačně nejvíce baví knížky, které jeho autorky čtou, nehledě na to, že mají vážně pěkně zpracované recenze.


Samozřejmě ráda chodím i na spoustu dalších knižních blogů, ale toto jsou prozatím moje stálice, u nichž si s oblibou přečtu každý článek a mám je v paměti. A proto si myslím, že ani vám by neměly uniknout, pokud už je dávno bedlivě nesledujete. Tedy pěkné čtení!

Co vy a vaše oblíbené blogy? A proč vás baví zrovna ty? Máte pro mě nějaké doporučení, které by mi nemělo uniknout?

pondělí 2. března 2015

kde je zakopán pes - pavel kohout

Už když jsem četla Hodinu tance a lásky, tušila jsem, že po Kohoutových knížkách budu ráda sahat. Kde je zakopán pes mě skutečně nezklamala, protože byla ještě lepší a výborně se četla. 


paseka.cz

Název:Kde je zakopán pes
Autor: Pavel Kohout
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2002
Počet stran: 456

Říká vám něco jméno Pavel Kohout? Mohlo by - je to významný muž dějin 20. století a mám ho zařazeného po boku jmen jako Jan Patočka, Václav Havel nebo Ludvík Vaculík. S tímto souvisí i téma knihy Kde je zakopán pes. Myslím si, že je to to nejlepší dílo, po kterém můžete sáhnout, když chcete nahlédnout pod pokličku minulému režimu. Získáte tím ohromný přehled o období normalizace, navíc si užijete perfektně napsanou knihu.

Příběh se odehrává ve dvou rovinách. Jedna je datována do roku 1978, kdy je Pavel Kohout vydírán neznámými pachateli, s nejvyšší pravděpodobností STB. Ve věci osloví státní bezpečnost a dostává se do absurdní situace jak vystřižené z některých jeho vlastních her (není už tak těžké pochopit, kde pro ně bral inspiraci). Druhá rovina je časově rozvolněnější a provází nás historií od počátku 60. let až do roku 1978.

Z těchto dvou dějových rovin vychází drobná nevýhoda této knihy - když na chvíli přestanete se čtením, chvíli trvá, než se v knize opět zorientujete. Dějové roviny jsou si velmi podobné - vystupují v nich ty samé postavy, režim je pořád stejný a vytváří situace obdobně postavené na hlavu. V ideálním případě je to kniha na volný víkend, kdy nemáte na práci nic jiného, než čtení. Určitě se chystám přečíst si Zakopaného psa znovu ve chvíli, kdy na něj budu mít dost času v kuse, protože se pak ještě lépe zorientuji v dějinných souvislostech.


Co mě na knize nejvíce baví? Je ohromně informačně přínosná - české dějiny 20. století mě zajímají a myslím si, že bychom o nich měli mít povědomí. A zároveň je čtivá a velmi zajímavě napsaná. Potom, co jsem poslední dobou četla spíše oddechové knihy si Kohoutův styl ohromně užívám. Je to bohatý, zajímavý a poutavý jazyk se slovní zásobou, kterou většina dnešních autorů nepoužívá.

Co se čtivosti týká, Kohout mnohokrát převyšuje Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, který má obdobnou informační hodnotu. Jde o to, že v knize máme zajímavý příběh a o historii se dozvídáme na pozadí, což je čtenářsky mnohem lákavější. Příběh nepostrádá napětí a přestože víte, jak kniha dopadne, nadšeně listujete stránkami. Někdy mám dojem, že jen opravdu dobří spisovatelé si mohou dovolit vyzradit konec knihy a neztratit tím pozornost čtenáře. Pavel Kohout k nim rozhodně patří.

Co na knize oceňuji dále? Její název - vidím v něm více významů a ohromně mě baví. Absurdnost situací, do kterých se autor dostává - nepřestávám nad tím kroutit hlavou!

Někdy si říkám, co bych chtěla, aby si čtenáři odnesli z mého blogu. Kdyby nic jiného, tak by to mohlo být - čtěte Kohouta! Je to velmi zajímavý český autor a byla by škoda nedat mu šanci.

Četli jste něco od Kohouta? A lákalo by vás to? Máte pro mě tipy na podobnou literaturu? 

pátek 27. února 2015

papír nebo elektronika


Skoro se to dnes stydím přiznat, ale když jsem poprvé slyšela o čtečce, tak jsem protáčela oči v sloup a tvrdila jsem, že si nic takového nikdy nepořídím, že nic nemůže nahradit knížku a že nemá cenu něco takového vlastnit. Inu, měla jsem pravdu pouze v tom, že nic nemůže nahradit knížku. Ale čtečka je také skvělá věc.




Poprvé jsem čtečku viděla u přítele, který mi ji propůjčil na dva měsíce, protože ji zrovna nepotřeboval. S ohledem k tomu, že jsem tehdy byla v Itálii a příliš rychle jsem přečetla omezené množství knížek, které jsem si s sebou přivezla, vzala jsem čtečkou zavděk. V prvním semestru na vysoké škole jsem čtečku ocenila i proto, že jsem v ní mohla mít materiály a nemusela jsem tisknout tolik papírů. Navíc v Brně nebyla vždycky zásobená knihovna rodičů, městská knihovna měla zajímavé tituly věčně rozpůjčované a tak byla čtečka naprosto skvělým nástrojem.

Když jsem čtečku po dvou měsících vracela, měla jsem jasno v tom, že si chci pořídit svoji, protože má své nesporné výhody. Je jednodušší mít několik tlustých knih ve čtečce, než několik bichlí v batohu, což se hodí, když přejíždíte mezi více místy. Z materiálů ve čtečce se toho naučíte víc, než z počítače. Nejste závislí na knihovně, takže můžete číst kdy a kde se vám to bude hodit.

Velká výhoda čtečky je u čtení v cizích jazycích. Když jsem četla anglickou papírovou knihu, otravovalo mě, že jsem musela co chvíli sahat po slovníku, případně jsem musela koukat do počítače a dohledávat si ve výkladových slovnících, jak to mám nejraději. Tím, že jsem u sebe pořád měla zapnutý počítač, vytratila se ze čtení pohoda. Čtečka má výkladový slovník, takže se mi tenhle problém podařila vyřešit. Dokonce díky čtečce opravdu často čtu v angličtině, za což jsem velmi vděčná.


Na druhou stranu - knížky! Voní! Můžete v nich listovat. Zakládáte si je záložkou. Vždy, když knížku berete do ruky, vidíte obálku. Vlastně jsou to samé ne úplně racionální důvody, ale věřím tomu, že vy, jakožto knihomolové, je pochopíte.

A co vy a čtení papírové versus elektronické? Jak to máte?
 
(Dojmy z knih jsou už i na facebooku, ráda vás tam uvidím.)

úterý 24. února 2015

kostičas - samantha shannon

Není tak úplně originální začínat povídání o Kostičasu slovy, že je Samantha Shannon přirovnávána k Rowlingové, protože o ní v této souvislosti mluví všichni. Ale začnu tak. Protože to považuji za dobrý reklamní tah, který mě ke čtení nalákal. Jinak bych po fantasy knize z dystopického Londýna nesáhla. Nejspíš tomu pomohla ještě jednoduchá a efektní obálka, mapy na předsádce - to vše se nakladatelům podařilo. A obsah knihy také nebyl špatný.
kosmas.cz

Název: Kostičas
Autor: Samantha Shannon
Nakladatelství: Host
Rok vydání originálu: 2013
1. vydání překladu: 2014
Překlad: Lenka Kapsová
Počet stran: 461

Samantha Shannon je mladá britská autorka a Kostičas je její prvotina, které se ujalo nakladatelství Bloomsbury proslavené vydáním Harryho Pottera. V budoucnu bychom se měli dočkat dalších šesti knih této série.

Devatenáctiletá Paige je vidoucí, což je schopnost, která jí velmi komplikuje život ve Scionském Londýně roku 2059. Od viktoriánských dob, kdy se poprvé objevili lidé jako je ona, jsou tito nepřirození pronásledováni. Paige má navíc velmi vzácný druh jasnovidosti. Díky tomu se dostává do skupiny ovládající část londýnského podsvětí, která jí v rámci možností poskytuje zabezpečení a také možnost seberealizace. Jednoho večera se ale zaplete do nepříjemné situace, nechá se vyprovokovat a vše vede k zatčení, které ovšem vyvrcholí přesunem do Oxfordu, ve kterém se dějí věci, o kterých běžní obyvatelé Scionu nemají ponětí. Ujímá se jí děsivý Strážce a Paige nemůže vědět, co od něj očekávat.

Samantha Shannon vytvořila zajímavý a dobře propracovaný svět, který mě docela baví. Těžkou hlavu mi dělala spousta neobvyklé terminologie - vidoucí, emejci, vigil, harláci... Aby se v tom prase vyznalo. Obecně je zpočátku v knize až příliš tajemství a nesrozumitelných událostí. Nemá to kýžený efekt navození zvědavosti, spíš to otravuje a nudí. Opravdu poměrně dlouho trvá, než se čtenář v knize zorientuje a je to škoda. Protože když se kniha rozjede a kolečka v hlavě do sebe zapadnou, je to velmi dobré čtení. Na druhou stranu musím dát bod navíc za překlad - s termíny si překladatelka opravdu vyhrála a povedly se jí.

Nadšeně čtete, opravdu vás to baví a pak najednou střih! Skok! A máme tu závěrečnou pasáž. Myslím si, že je škoda, že jsme se nemohli v příběhu účastnit chystání se na poslední část knihy. Myslím si, že by kniha snesla prodloužení těchto stránek na úkor začátku. Určitě si chci knihu přečíst ještě jednou, abych zjistila, jaký mi bude začátek připadat nyní, když se ve světě orientuji a jestli mě nudil proto, že jsem mu úplně nerozuměla nebo proto, že se autorka vypsala až v druhé části knihy.

Paige je docela sympatická postava, dobře napsaný je i Strážce, ovšem něco jim chybí. Nejsou to plastické postavy a takříkajíc zůstávají na papíře, neobživly mi v hlavě. Je to dáno nejspíš tím, že o postavách většinou víme jen to málo, co potřebujeme pro příběh, prostor pro minulost má jen Paige jako hlavní postava. A já bych si přála trochu více charakterizace, než jen typy jasnovidnosti, kterými jsou dané postavy obdařeny. Věřím tomu, že se k tomu autorka během dalších dílů dopíše.

Zápletka je příjemná, děj je napínavý, není to procházka růžovou zahradou, ale není to tak temné, abych knihu neunesla. Baví mě popisy snových krajin - obzvlášť Paigeiny vlčí máky. Je to zajímavý nápad a knize hodně dodává.Kniha má i svou romantickou linku, která ve mně vyvolává obavy, jak se toho autorka zhostí dál.

S ohledem k tomu, že jde o sérii oceňuji skutečnost, že je kniha určitým způsobem uzavřená, ale doufám, že mi v dalších knihách bude objasněna spousta otázek, které mi po dočtení zůstaly v hlavě.

Mám pocit, že jsem tu popsala příliš mnoho negativ. Proto chci zdůraznit, že jako celek se mi kniha líbila. Ty připomínky se mi rozležely v hlavě až po delší době. Většinu nedokonalostí připisuji tomu, že je Kostičas první autorčina kniha a věřím tomu, že s dalšími díly to bude lepší a lepší. Rozhodně se těším, až u nás vyjde druhý díl, který si s radostí přečtu. I vy si přečtěte Kostičase a vyčkejte si na druhou polovinu knihy, která opravdu stojí za to a baví.

Četli jste Kostičas? Líbil se vám? A co říkáte na krásnou obálku?

A ještě poznámka pod čarou - zprovoznila jsem blogový profil na facebooku. Najdete ho tady. Jednak se skrze něj dozvíte o každém článku záhy poté, co se tu objeví, jednak se tam chystám přidávat drobné střípky, které by na článek nedaly. Pokud vás tedy jedno nebo druhé láká, neváhejte mě sledovat i takto. 

neděle 22. února 2015

anna (jaký bude rok 2082?) - jostein gaarder

Nikdy dříve se mi nestalo, že bych se nad Gaarderovou knihou rozčilovala. Ale všechno je jednou poprvé a já jsem se během první třetiny Anny chvílemi opravdu vztekala. Vydrželo mi to po celou dobu čtení? 
kosmas.cz

Název: Anna (Jaký bude rok 2082?)
Autor: Jostein Gaarder
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání originálu: 2013
1. vydání překladu: 2014
Překlad: Jarka Vrbová
Počet stran: 192

Mám vám představovat Gaardera? Zdaleka to není poprvé, co tu o něm píšu. Již jsem se o něm zmiňovala jako o autorovi Kouzelného kalendáře nebo Dívky s pomeranči, kterou mám moc ráda. Nicméně nejvíce se tento norský spisovatel proslavil románem o dějinách filosofie Sofiin svět. Jeho knížky mají poměrně pěkné příběhy, často dvě dějové roviny a vždy nějaké téma nad příběhem, kde kterému chce autor čtenáře dovést. Nejlépe se mu to daří u knížek pro děti a mladší čtenáře - jako třeba u Dívky s pomeranči, které si ale velmi rádi přečtou i dospělí.

V Anně je tímto tématem nad příběhem ochrana životního prostředí - především změna klimatu. A to byl kámen úrazu. Aby nedošlo k nějakým omylům - ochrana životního prostředí mi přijde jako aktuální a důležité téma, o které se zajímám. Ve společnosti vůči němu pozoruji poměrně výraznou averzi, však to znáte: "Ále, zase do toho kecají nějací grínpísáci.... Můžou za to ochranáři... Unie zase vymyslela nějaké hloupé nařízení kvůli ochraně životního prostředí, neměli by nám tolik věcí nařizovat...!" A proto mám pocit, že je potřeba se k těmto tématům stavět citlivě, odpovědně, informovat o nich a nestrašit, protože takové bububu lidi spíše odradí, nemyslíte? Alespoň já to tak mám - jsem ochotná změnit svůj postoj na základě informací, které mi někdo o problému podá, ale jakmile mi někdo jen hraje na city a očekává, že kvůli tomu změním názor, tak docílí jen toho, že velmi rychle vycouvám a získám v ono téma nedůvěru.

Bohužel jsem měla podobný dojem ze začátku Anny. Objevuje se nám druhá rovina odehrávající se v roce 2082, kdy je vidět markantní úbytek druhů v důsledku rozpadu ekosystémů a výrazné oteplení. Všechno se točí jen kolem dvou témat - ztráta biodiverzity a klimatická změna, přičemž problémy životního prostředí jsou mnohem komplikovanější. Navíc na mě počátek dějové linky z budoucnosti působil strašícím efektem, který je mi tolik nesympatický.

K té omezenosti pouze na některé problémy životního prostředí mám pochopení - je to spíše dětská kniha, která nemůže na pár stránkách úvodu obsáhnout všechny problémy. Ovšem s tím hraním na city, kterak lidé nostalgicky pozorují nahrávky živých opic, mě Gaarder nenadchnul.

Ale zlepšilo se to. Abych vás konečně uvedla do děje - hlavní hrdinkou příběhu je šestnáctiletá Anna, která dle svých slov s trochou nadsázky trpí fóbií z klimatické změny. Navíc má velmi bujnou fantazii a ve snu se přenáší do roku 2082, kdy pozoruje důsledky ničení životního prostředí a nezodpovědnost předchozích generací. Ve své současnosti - roce 2012 se zabývá tím, jak zabránit tomu, aby budoucnost vypadala jako její sny. O svých problémech se baví i se svým přítelem Jasonem.

Právě díky Jasonovi mě kniha začala bavit a vztek vyprchal. Navrhne totiž Anně řešení problému, které je zajímavě postavené a stojí na dobrých základech. Navíc přizná, že problémy životního prostředí jsou mnohem komplikovanější a komplexnější. Počítá s lidskou povahou, na tom staví své úvahy a je to vskutku dobré. Pro mě to byla nejzásadnější a nejzajímavější část knihy, která mi toho hodně dala.

Příběhová linka - hledání propojení mezi přítomností a budoucností je příjemná, trochu utlačená do pozadí, ale pěkná. Tentokrát mám dojem, že Gaarder dotáhl konec, který se povedl. U Tajemství karet a Sofiina světa mě nadchnul začátek a pak to drhlo. Anna se s postupujícími stránkami zlepšovala.

Postavy Anny a Jasona jsou sympatické, nicméně trochu moc přechytralé, ale s ohledem k tomu, jak krátký je příběh a jakou hraje v knize roli - líbili se mi a obzvlášť se mi líbilo jejich nadšení pro věc. Možná bych byla radši, kdybych je mohla lépe poznat. Chybělo jim něco, pro co bych je začala mít opravdu ráda. Snad trochu více z jejich osobního příběhu. Myslím si, že by neuškodilo, kdyby právě kvůli lepšímu prokreslení postav kniha nabrala na obsahu.

Myslím, že není potřeba zdůrazňovat, že je to Gaarder, tudíž se knížka perfektně čte a stojí za přečtení. Pokud by vás tedy rozčiloval začátek, tak jako mě, nenechte se odradit. Knížka je pěkná. Není nejlepší z toho, co jsem od Gaardera přečetla, ale pořád si zaslouží pořádný díl naší pozornosti. Navíc oceňuji snahu vyvolat ve čtenářích zájem o životní prostředí, protože úspěch ve snaze o jeho zlepšení tkví dle mého názoru v tom, že se ochrana přírody stane tématem, které bude IN a nad kterým nebudeme ohrnovat nos.

Jak to máte s Gaarderem vy? Chystáte se přečíst si i Annu?

úterý 17. února 2015

skleněný pokoj - městské divadlo brno

Skleněný pokoj od Simona Mawera jsem četla a docela se mi líbil. Nebylo to žádné veledílo, ale příjemná, pěkně vyprávěná knížka se slabším dějem. A minulý týden jsem viděla její divadelní zpracování v Městském divadle v Brně.

Zdroj: mdb.cz
Měla jsem očekávat, že to tak dopadne! V knize se mi moc nelíbil děj, který byl až příliš cynický, stavěný na nevěře. A co jiného na divadle vytáhnete, než děj, že?

Celý příběh byl jako telenovela. Jeden muž mezi dvěma ženami, tajnosti, objevení, hysterické výstupy... Už ani nespočítám, kolik stmívaček tam bylo takových že se nějací dva začali líbat/svlékat/odhazovat oblečení zpoza onyxové stěny. Nepůsobilo to, byla to nuda, příběh zklamal na divadle snad ještě více, než v knize.

To, co se mi líbilo při čtení - atmosféra - se povedlo přenést do scény a kostýmů. Herci byli oblečeni opravdu pěkně a scéna nebyla špatná - snad jen pestrobarevné kulisy ukazující, kde se zrovna nacházíme, přesahovaly moji osobní hranici kýče. Ale jsem v tomto směru poměrně náročná - divadelní scény mám nejraději úplně minimalistické, tudíž to nedopadlo špatně.
lidovky.cz

Z postav, které měly v knize něco do sebe se staly karikatury. Nejvíce to bylo vidět na Laníkovi. V knize působil skutečněji, na divadle až groteskně. Prosťoučký srab a prospěchář, mluvící nářečím a nešetřící sprostými slovy. Měl fungovat nejspíš jako komediální postava, na mě působil lacině. Z citlivé a trochu znuděné paničky Liesel jsem příliš často cítila hysterku. Líbilo se mi provedení Hany, která se vydařila i v knize. A na divadle ze své opravdovosti a požitkářství také mnoho neztratila.

Oproti knize je příběh drobně pozměněn - končí již v období Pražského jara. Tato změna mi nevadí, protože i s ní s druhá polovina představení nepříjemně vlekla. V první části mě rozčilovalo, jak se z pěkné čtivé knihy stala telenovela, ve druhé polovině jsem se mohla uzívat. Myslím si, že by představení neškodilo drobné zkrácení - 3 hodiny byly moc.

Přestože se na Skleněný pokoj všude vynořují pochvalné ohlasy, pro mě to bylo spíše zklamání. Jestli chcete tedy v Brně zajít na Skleněný pokoj, přečtěte si knížku a jděte si nasát atmosféru Tugendhatu, divadlu se raději vyhněte.

Četli jste Skleněný pokoj? Líbil se vám a lákal by vás na divadle nebo ve filmu?

pátek 13. února 2015

výpravy do dětství I - Phillip Pullman

Moji milí čtenáři, dovolte mi, abych začala se sérií několika článků o autorech, se kterými jsem prožila dětství. Protože se ještě teď často cítím jako dítě a věřím tomu, že tomu tak bude napořád, mám dětské knížky ve své knihovničce moc ráda a ještě raději se k nim vracím. Začněme tím nejméně dětským autorem z těch, o nichž chci povídat.

Philip Pullman je britský spisovatel, kterého mám ráda pro dvě série. Jednak je to trilogie (vlastně tetralogie, z níž se mi poslední díl znelíbil, tak ho nepočítám) o Sally Lockhartové. A druhak Jeho temné esence. Pojďme si o nich něco povědět.


Trilogie o Sally Lockhartové je trojice knížek s detektivními připady odehrávající se v dobách viktoriánské Anglie. Hlavní postavou je Sally Lockhartová - mladičká žena, která byla po smrti svého otce donucena postavit se na vlastní nohy. To by ještě nebylo tak zásadní, ale ve chvíli, kdy si uvědomíme že jde o rovnici mladá svobodná nezávislá žena + stará Anglie, tak máme jasný výsledek a ten se rovná silné hlavní hrdince, která si musí stát za svým navzdory společenským konvencím. Juchů, a to já mám ráda.

Krom Sally nás příběhy provází ještě neodolatelný a galantní fotograf Frederick Garland a veselý, lehkovážný a oddaný Jim Taylor. Všechny tři detektivní příběhy mají společnou teknou linku, která je váže dohromady. Mají v sobě spoustu napětí, skvělé postavy, tak akorát vtipu a spousty překvapení. Myslím si, že neurazí ani dospělého čtenáře a pokud jste nadšenci do detektivních případů, neváhejte se po nich vrhnout. A pokud detektivkoví fandové nejste, ostatně stejně jako já, směle se do této trilogie pusťte, protože věřím, že ani vás nezklame.

Mimochodem musím uznat, že se mi moc líbí obálky těchto knížek, obzvlášť ty novější od Arga - v mojí knihovně tedy Rubín v kouři a Stín na severu. 




Druhá trilogie od Pullmana jsou Jeho temné esence známé také jaké Jeho šerá hmota. Možná něco z toho znáte. Viděli jste film Zlatý kompas? Tak ten je právě podle první knihy této série. Ale začněme trochu ze široka.

Krátkou dobu jsem si myslela, že když mě od malička provází Harry Potter, tak budu velikým milovníkem fantasy. Byla jsem záhy vyvedena z omylu a do dneška to mám tak, že mě většina fantasy světů nedokáže přesvědčit. Ale Pullman mi zase dokázal, že i v tomto žánru budu mít ráda víc knih, než jen nesmrtelného Harryho. Protože Jeho temné esence je skvělá fantasy trilogie a určitě byste ji neměli minout.


Za prvé! Nelekejte se těch ošklivých kýčovitých obálek, prosím! Jsou hrozné, ale obsah je naprosto skvělý a bylo by škoda nechat se odradit. Právě tyto nepěkné obálky totiž skrývají pravý poklad. Jsou to starší vydání této trilogie, která přeložil Jiří Dolanský. Najdete je pod jmény Světla severu, Dokonalý nůž a Jantarový dalekohled, vše od nakladatelství Classic.

Existují ještě nová vydání, která mají pozměněné i názvy knih - Zlatý kompas, Jeidnečný nůž a Jantarové kukátko. Mají sice hezčí obaly, ale jejich nový překlad se podle mého názoru nemůže rovnat tomu staršímu, který je mnohem lepší, čtivější a zajímavější.

Celá trilogie je nádherná! Máme v ní dvě hlavní postavy - dívku Lyru a chlapce Willa. Každý pochází z jiného světa, ale v průběhu příběhu se potkávají a musí se spojit proti ničivým silám, které se ve světech dostávají ke slovu. Nedovedu vám tu napsat nic jiného, než že je to fantastický příběh se spoustou zvratů, zajímavých myšlenek, krásných postav a přečtete ho šmahem!

Dočetla jsem se, že Pullmanovým záměrem bylo navážet se prostřednictvím těchto knih do církve (je představitelem britského ateismu). Sama jsem si tohoto v knize nevšimla, asi na to nejsem dostatečně pozorným čtenářem. Jistá kritika církve se tu objevuje, ale nic co by bylo neoprávněné nebo nepěkné. Jsem ráda, že mi toto téma při čtení uniklo, poněvadž ačkoliv nejsem členem žádné církve, nemám proti víře a většině církví žádnou averzi a nemusím si srovnávat v hlavě, jestli kvůli této informaci přestat mít ráda úžasné knížky.


Jak můžete vidět, tak obsah knížek je pěkný i co se ilustrátorské práce týká. A věřte tomu, že i text vás bude bavit. Od Pullmana můžete ještě narazit na Hodinový strojek aneb Příběh na jedno natáhnutí, který si také směle přečtěte.

Všimla jsem si, že charakter Pullmanových knížek je jiný, než rysy mých oblíbených děl - skutečně většinou nečtu ani detektivky, ani fantasy (jen výjimečně). A on oba tyto žánry dokázal podat tak, že je miluji. Myslím, že to svědčí o jeho spisovatelských kvalitách. Věřte mi a přečtěte si ho!

Znáte Pullmana? A byli jste z něj nadšeni? A co vy a dětské knížky, co vás provázejí doposud? Odhadnete, kterým se tu budu věnovat v dalších článcích?

sobota 7. února 2015

předčítač - bernhard schlink

Předčítač byla moje první přečtená kniha tohoto roku. Nebyl to špatný začátek, ale fenomenální také ne. Příběh jsem viděla před delší dobou zpracovaný do pěkného filmu, tudíž jsem se na knihu těšila. Možná právě ta vysoká očekávání vedla k tomu, že jsem z knihy nebyla tolik nadšená. Rozhodně vás ale nebudu odrazovat od jejího přečtení.
kosmas.cz
Název:Předčítač
Autor: Bernhard Schlink
Nakladatelství:Prostor
Rok vydání originálu: 1995 
1. vydání překladu: 2002, já měla vydání z roku 2009
Překlad: Tomáš Kafka
Počet stran: 189

Patnáctiletý Michael Berg se zotavuje po nemoci. Vzpomíná na ženu, která mu pomohla, když u něj choroba propukla a vydá se jí poděkovat. Po pár peripetiích začne mezi chlapcem a dosti starší Hannou Schmitzovou milenecký poměr. Jeho výrazným rysem je, že si Hanna od Michaela nechává ráda předčítat.
Podruhé se tito dva potkávají Hanna jako obžalovaná, Michael jako student práv v soudní síni a některé aspekty jejich předchozího setkávání začínají dávat smysl.

V naší kultuře - filmové především - pozoruji velikou tendenci čerpat z minulého režimu. Mám takovou teorii, že Němci zase hodně berou z nacistické historie. Někdo tomu říká vyrovnávání se s minulostí/historií, já se opovážím říct tak nanejvýš slovo inspirace. Tím spíše, že v německé literatuře zas tak veliký přehled nemám. Mé hodnocení knížky totiž dost závisí na tom, zda je motiv viny a 2. světové války obvyklý nebo ne.

Kdyby byl Předčítač jedinou knihou na téma "jsem stoupencem Třetí říše a přitom mám i lidské morální hodnoty", asi by mě vážně zaujala. Po chvilce přemýšlení mi ale došlo, že třeba takový Pavel Kohout, se toho chopil mnohem lépe, hlouběji a zajímavěji. Takže závěrem - nesedla jsem si z toho na zadek.

Ano, kniha má zajímavý příběh. Možná vás dokáže překvapit, přinese vám jiný pohled, zahloubáte se nad vinou, ale především jsem vnímala, že má kniha nevyužitý potenciál!

Máme tu silný základ v příběhu, ale autor nedokázal vytvořit napětí a dynamiku. Nečte se to špatně, ale ani zdaleka s postavami nedýcháte, neprožíváte každý okamžik a nemáte pocit, že vám nepříjemné zvraty trhají srdce. Protože ty postavy nejsou tak dobře popsané, abyste je milovali nebo abyste si k nim vytvořili jakýkoliv jiný vztah. A celé odhalení tajemství ve vás nedokáže vyvolat ono "Aha! Tak takhle to je!"

Takže konečný závěr je, že vás kniha neurazí a něco si v ní určitě najdete. Navzdory chybějícímu napětí se čte opravdu dobře a její čtení je na chvilku. Ale rozhodně můžete nalézt i lepší knihy.

Znáte Předčítače ať už v jeho knižní nebo filmové podobě? Líbil se vám? Znáte nějakou další knihu, která se zabývá tematikou 2. světové války z pohledu tyranů a ne obětí?






středa 4. února 2015

knihy, které si (podle mého názoru) musíte přečíst

Znáte tu otázku: "Jaká je tvoje nejoblíbenější kniha?" Neumím na ni jednoduše odpovídat. Kdybych nad tím moc nepřemýšlela, řeknu asi, že jsou to všichni Harry Potterové, protože jsem s nimi prožila v jejich světě nejvíc času, a nejčastěji se k nim vracím. Harry Potter je moje pozkoušková literatura. Do Bradavic utíkám, když to v našem světě nestojí za nic a já chci pryč. K Harry Potterovi jsem si domýšlela a domýšlím další příběhy. Harry Potter bylo moje dětství. Harryho Pottera budu muset mít vždycky v knihovničce. Postavy z Harryho Pottera ve mně žijí jako kdyby byly skutečné. V Harry Potterovi hledám moudra, ve kterých vidím snad ještě více, než v nich je a asi navždy budu mít v hlavě: "Je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu."

Rowlingová vytvořila svět, který je hned po tom našem nejbližší mému srdci a proto se k ní tak ráda vracím.
 

Jenže odpověď vážně není tak jednoduchá. Moje nejoblíbenější knihy jsou nejoblíbenější z různých důvodů, nejen pro jejich dokonale vymyšlený svět. Proto bych tu chtěla vytvořit přehled toho nejlepšího - nejlepšího z různých pohledů. Budou to knihy, které bych vám doporučila na různé nálady, na různé chuti ke čtení.

A jaké jsou tedy ty mé nej?

S nej myšlenkami

dívka s pomeranči - jostein gaarder

bux.cz
Začněme pozvolna a nenásilně. Gaarder je norský spisovatel, který píše především pro děti a mládež. Za dobrými příběhy jsou myšlenky, které předává. A protože mám k jeho myšlenkám blízko, ráda sahám po jeho knihách. Rozumím mu a cítím se klidnější, protože mám pocit, že někdo další rozumí tomu, co mám v hlavě já.

Ve všech knihách se nakonec dostává k podobným tématům. Nejjednodušeji a nejjasněji mi je předal v Dívce s pomeranči. Ještě dneska si pamatuji, jak jsem ležela na posteli a plakala jsem po dočtení. Měla jsem na posteli modré prostěradlo, tak přesně si to vybavuji. Nepotřebuji od něho komplikované sítě myšlenek, tady všechno řekl jednoduše a tak já to mám nejraději. Laskavý, smutný a plný příběh. To je Dívka s pomeranči.



na východ od ráje - john steinbeck

bux.cz
Na východ od ráje je největší překvapení mého čtenářského života. Myslela jsem si, že to bude nuda a zamilovala jsem se do ní. Chcete-li dobrou klasiku, která se bude číst jako po másle, s dokonale propracovanými postavami, u kterých budete ještě roky po dočtení rozpitvávat jejich pohnutky, Na východ od ráje je ta pravá. U ní jsem pochopila, že jsem nezdolný optimista a věřím, že můžeme v našem životě hodně věcí ovlivnit, i když tak nejspíš nebyla myšlená. Na východ od ráje má ty nejpropracovanější postavy, bavily mě i zdánlivě nezajímavé popisy a vím, že se k ní budu vracet.








nesnesitelná lehkost bytí  - milan kundera

kosmas.cz
Nesnesitelná lehkost bytí a v ní potažmo zosobněná celá Kunderova tvorba je moje největší čtenářská schozofrenie. Miluji Kunderu a zároveň ho nenávidím. Jsem snílek a věřím v lásku a věrnost. Kundera píše skvěle, miluji jeho knížky a nenávidím jeho cyniku. Nesnesitelná lehkost bytí je to nejlepší, co jsem od něj četla. Víc toho říct nedokážu. Jednu dobu jsem ho považovala za svého nejoblíbenějšího spisovatele, protože byl součástí mé pózy žití v hrozném světě. Teď jsem ze sebe vypustila své citlivé já a tak mám ke Kunderovi ty nejambivalentnější pocity.









S postavami, které mě inspirovaly

Samozřejmě bych i v jiných, než těchto knihách našla postavy, které mě inspirovaly k tomu být jaká jsem a jakou se chci stát. Ale tyto mám ráda především z důvodu, že je v nich sebevědomá, kreativní a svá ženská postava. Protože taková bych někdy chtěla být.


třetí přání - robert fulghum

fulghum.cz
Moc se mi líbí, co o této své knize Fulghum sám píše na přebálce. Jednak, že napsal román, který by si on sám chtěl přečíst. To se mi moc líbí. Ráda čtu knihy, které jsou pozitivní, ale zároveň toho v sobě mají o hodně navíc. Takové je Třetí přání a našla jsem málo knih, které toho "navíc" mají tolik a u kterých mi není do pláče. Druhá věc, kterou někde píše - je to kniha o lásce, ale bez toho, aby se v ní objevilo slovo láska. Nejsem si jistá, jestli skutečně slovo láska v knize nezaznělo, ale myslím, že se mu podařilo psát o spoustě druhů lásky bez toho, aby hrdinové pořád řešili, zda ho tenhle má rád atd. A hlavně! V knize je Alice a ona i kniha jsou neskutečně kreativní a motivují k tomu být blázniví a tvořiví! Kdybych někdy napsala knihu, chtěla bych, aby měla podobné působení, jako Třetí přání a Alice.




černobílý svět - kathryn stockett

kosmas.cz
V Černobílém světě je Skeeter. Ví, co chce dělat a pracuje na tom. Společnosti jí hází klacky pod nohy a opovrhuje jí, ona se ale nevzdá. Zároveň pro ni není jednoduché házet myšlenky jiných za hlavu a bojuje tak i sama se sebou. A proto ji mám tak ráda. Protože tyhle boje sama se sebou svádím dennodenně a zdaleka nejsem tak statečná a silná, jako Skeeter. Román o psaní, o rovnoprávnosti černých a bílých a o tom, kterak být sama sebou. Motivující a obdivuhodné.











Ty, u kterých házím starosti za hlavu

Co si budeme povídat - nejčastější motivace ke čtení je vypnout, užít si to, bavit se. Tohle jsou knížky, které mi přesně tohle dávají. Jsou to laskavé, nekomplikované, milé vtipné romantické knížky. Právě proto, že jsem od nich nic nečekala, jsem si je zamilovala jako nejlepší oddychové příběhy, nehledám v nich nic navíc a v mojí knihvničce mají své čestné místo. Protože číst proto, že mě to baví, mě baví. ;)

polibek pro annu, lola a kluk od vedle a isla and the happily ever after - stephanie perkins

Nevím, čím mě oproti ostatním romantickým knížkám Stephanie Perkins uchvátila. Nejspíš tím, že umí vytvořit klučičí postavy, které si zamilujete. Tím, že ve mě vytváří dojem, že není nic krásnějšího, než když je člověku -náct a je zamilovaný. Tím, že dovede popsat lásku tak, že se usmíváte jako blbečci a moc si užíváte moment, kdy se její hrdinové poprvé políbí. Jen prosím nečekejte příliš a ty knížky si prostě jen užijte. Nejradši mám Islu, protože jsem stejně nesebejistá a nesebevědomá jako ona a její boj, kterým si prochází v knížce, bojuji den co den. Během roku 2015 by měl vyjít její překlad, tak si na ni najděte chvilku. A obálky vám sem nedám, protože se mi vůbec nelíbí, tak!



série Diamanty - Kerstin Gier

Střední škola, cestování časem, první láska, spousta srandy, sebeironie, milá, ztřeštěná a nijak výjimečná hlavní hrdinka. Čte se samo, má to krásné obálky. Nevím, jak ji dál popsat. Diamanty jsou jako kakao před spaním. Je to dětinské a pohladí vás to po duši.

cooboo.cz
cooboo.cz
cooboo.cz

sobota 31. ledna 2015

zeď - petr sís

Nejsem si jistá, jestli to tu nepřesísuji, ale musím se podělit o radost z vánočního dárku ještě předtím, než přijde únor. Knížky Petra Síse jsem si zamilovala. Jen mě trochu mrzí, že jsem s nimi nemohla vyrůst, protože bych je ráda vnímala i dětskýma očima. Obrázkové knížky jsem měla ráda a obzvlášť ty s vyvedenými mapkami a podrobnými plánky jsem si ohromně užívala. Zdlouhavě jsem si je prohlížela a všímala jsem si každého detailu. Ne jinak bych to dělala i u knih Petra Síse.

Název: Zeď
Autor: Petr Sís
Nakladatelství: Labyrint
Rok vydání: 2007
Počet stran: 54

Knížky Petra Síse mají dětskou duši, sdělují věci, které zasáhnou i dospělého a spíše než potisklými stránkami jsou kompilací uměleckých děl. Ilustrace, které hrají v jeho knihách zcela zásadní roli, jsou malované tak, že jsou celé vytečkované. Navíc je v nich spousta detailů a ještě mají svoji poetiku. Pokud potkáte Sísovu knihu v knihkupectví, slibte mi, že do ní alespoň nahlédnete. Navíc se ve svých příbězích drží faktů. Ke knížkám o Darvinovi, Exupérym nebo Mozartovi si jistě nemálo nastudoval a tudíž se i něco zajímavého dozvíte.

V případě Zdi, nebo také příběhu toho, Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, vychází Sís ze svého vlastního nladí, které prožíval v totalitním režimu v tehdejším Československu. Jeho motaivací bylo nejspíš předat tuto zkušenost svým dětem.

Toto téma, které je dokonale nečernobílé, z této Sísovy knížky dělá více knížku pro děti, protože každý dospělý v ní musí vidět, jak je problematika zjednodušená a železná opona neoddělovala všechno zlo na východě od dokonalého světa na západě.


Na druhou stranu je třeba téma nedávných událostí nenechat zahrabat hluboko do paměti a seznamovat s ním i další generace. A to tahle kniha dělá dokonale.

Mám z ní radost. Vypráví příběh poutavě, zajímavě, podněcuje zvědavost a je podle mě skvělou knížkou, kterou si vezmou rodiče jako kostru a u krásných obrázků si budou s dětmi o událostech vyprávět.

I přes poměrně závažné téma se Sís drží poetického stylu a do některých detailů se zamilujete. Je to vyčerpávajícím způsobem černobílé, ale zároveň tak uchvacující, že se skoro těšíte na to, až budete mít nad obrázky komu vysvětlovat, jak to vlastně bylo.

Na obranu té černobílosti je třeba uznat, že knížka byla původně vydána v Americe a pro ty, kterým nejsou události u nás tak známé, je to dobrý začátek.


Tak si na Síse vzpomeňte, buďte tvořiví a mějte se pěkně!

Jak jste na tom se Sísem, znáte ho? A máte ho rádi? A jak se tváříte na knížky podávající svědectví o nedávných historických událostech?

pondělí 19. ledna 2015

marina - carlos ruiz zafón

zdroj: hracky-4kids.cz
Zafóna jsem poprvé potkala doma. Rodiče si ho půjčili z knihovny a říkali mi, že se to poměrně pěkně čte, ale nic zvláštního to není. Nebyl čas, byly jiné knihy, nevyzkoušela jsem ho. Až teď jsem narazila v knihovně na Marinu. Bez rozmyslu jsem ji vzala s sebou a sice to není láska na první pohled, ale na ten druhý už možná ano.

Název: Marina
Autor:Carlos Ruiz Zafón
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu: 1999
Rok vydání překladu: 2012
Překlad: Athena Alchazidu
Počet stran: 255



 Oskarovi je patnáct let, žije v Barceloně a vzdělává se na internátní škole. Velmi rád se toulá po ulicích města a pozoruje své okolí. Shodou okolností se potká s dívkou Marinou a jejím otcem Germánem a spřátelí se spolu. Při toulce městem s Marinou se dostanou do skleníku, ve němž naleznou podivné loutky v lidské velikosti, u kterých ale těžko říci, zda jsou jenom loutkami. Kvůli tomuto objevu se řítí do náruče mrazivému dobrodružství.

Kniha začíná poměrně rozvlekle. S ohledem k tomu, že má jít o knihu pro mládež, mě zarazil její barvitý a možná až moc květnatý, nepřirozený styl vypravování. Za prvé mi neseděl k hrdinovi - patnáctiletému klukovi. A za druhé na mě působil falešně. Je to jako u některých básniček, kdy mám pocit, že se mi za nabubřelými obraty ztrácí obsah. Jenže pak nastal zlom! Netrvalo to dlouho. Vím, že jsem jela trolejbusem a zapomněla jsem na konečné vystoupit, protože jsem zrovna četla Marinu.

Ve chvíli, kdy se v knížce objeví děj se ze strojených popisů stane skvělé líčení událostí a okolí. Měla jsem dojem, že jsem se ocitla v mrazivém a děsivém snu. Nevím, jestli to bylo tím, že se objevil děj nebo že si překladatelka zvykla na autorův styl a přestalo to drhnout. Asi po padesáti stránkách jsem se do ponejprv nepříjemného stylu vypravování zamilovala. Baví mě jeho slovní zásoba, baví mě neobvyklé a kouzelné obraty.

Zaslechl jsem bubnování deště na střechu. Na půdě pobíhaly tisíce vodních pavouků.

Pomalu  jsme odcházeli ke Katalánskému náměstí, zatímco kolem nás se k zemi snášel popílek jako vločky mrtvého sněhu.

Příběh je logický. Sice od určité chvíle tušíte, k čemu bude směřovat, ale i tak vás dovede překvapit. Trochu mě mrzel smutný konec. Čím jsem starší, tím hůře  smutné konce snáším. A tady jsem vážně neměla moc prostoru pro to si domyslet závěr veseleji.

Myslím si, že jsem si neoblíbila žádnou z postav. Tak jako funguje rozevláté popisování prostředí, tak nefunguje u postav. Postrádají něco na lidskosti. Nejuvěřitelnější byla asi postava Germána, kterého jsem si proto nejvíce oblíbila. Většinou se mi líbí, když se v nějaké postavě najdu. Tady jsem ale měla pocit, že jsem se s nikým neztotožnila, že se vznáším nad příběhem a pozoruji. I v tomto směru na mě kniha působila jako sen. Navíc mě velmi láká vidět Barcelonu a zjistit, jestli je opravdu tak naplněná minulostí, jak na mě působí z knihy.

Trochu se obávám, jestli se mám pouštět do Zafónových knih pro dospělé, protože předpokládám, že ty budou ještě děsivější, než Marina. I po téhle knížce se mi nelehko usínalo a bála jsem se, že mě ve spánku navštíví některá z podivných loutek a ucítím zápach hniloby. Zafón umí navodit atmosféru.

Přes prvotní nepříjemné dojmy mě nakonec kniha pohltila a to, co mi na ní tolik vadilo, mě nadchlo. Pokud si rádi přečtete knížku, u které vás bude trochu mrazit v zádech a ponoříte se do neobvykle krásného stylu vypravování, je Marina to pravé pro vás. Navíc má kniha moc krásný název!

Jak vás Marina zaujala? Četli jste někdy něco od Zafóna? A znáte nějaké další španělské autory, které stojí za to číst (mám dojem, že se většinou omezuji na autory české a ty z anglicky mluvích zemí)?



čtvrtek 15. ledna 2015

my, hltaví čtenáři

Když vám položím otázku jakým způsobem čtete, budete vědět, co po vás chci vědět? Jsem hltavý čtenář. Jen ztěží zpomalím. Jak jednou s knihou začnu, težko ji odkládám.


Moje kamarádka A. čte pomalu. Sama to o sobě říká. Někdy čte knížku i několik týdnů. Nechápu to. Nedovedu si to představit. Na druhou stranu mi pak o mnohých postavách a okamžicích řekne tak fascinující postřehy, že nevycházím z údivu. Když to trochu přeženu, mám dojem, že A. je knižní gurmán a já jsem jedlík, konzumní čtenář.

 Velmi často čtu knížky na jeden zátah. Po celou tu dobu knihu prožívám, je mi jen kupodivu, že jsem se někdy do samotného příběhu skutečně nepropadla. Nejednou končím se čtením v pozdních nočních hodinách (je to jedna z mála situací, kdy zvládám ponocovat - jen dobrá kniha mě udrží při bdělosti), následně o příběhu nejednou sním. Poněkud nepříjemné je, když kniha neskončí právě vesele. To si pak jako ochranu před noční můrou musím přečíst alespoň jeden fejeton od Fulghuma.

Můj prožitek s knížky je tedy krátký a intenzivní.



Je zajímavé, jak se mé dojmy liší s postupujícím časem. Někdy mám dojem, že hlubší poznatky si odnesu jen z knížek, které mnou hluboko pohnuly, které jsem četla vícekrát a nebo z takových, které jsem následně důsledně rozebrala s někým dalším.

Jsem už dva a půl roku z gymplu a právě toto rozebírání knížek je to, co mi chybí. V posledním roce jsme měli literární seminář a povídání o přečtených knížkách mi přineslo opravdu hodně poznání a hlubšího ponoření do knih. Bylo velmi přínosné, že jsme měli profesorku, která uměla klást dobré otázky. Této schopnosti si na lidech stále více vážím.


http://tatucya.com/2011/08/20/hoppipoppi/

Možná si tuto svoji touhu vybíjím tady na blogu. Ráda píšu o něčem, co jsem četla. Srovnám si myšlenky o knize a i po delší době jsem schopná ji zhodnotit a říci, co mě na ní nějvíce nadchlo.

Moje kamarádka A., která čte pomalu tohle všechno nejspíš zvládá už v průběhu čtení. Žije s knihou déle a má tedy čas si o všem udělat větší přehled. Já to neumím. Při vracení se ke knížce sice zůstávají myšlenky autora, ale prožitek je už přervaný a musím se do příběhu znovu nořit. Na film se lidé taky nejraději dívají v jednom kuse. S knihou to mám stejně.

Učím se více vnímat. Čtu více poezie, tu nemůžu hltat. Snad mě to básníci s Hrabětem, Skácelem a Máchou v čele naučí.


neděle 11. ledna 2015

darda - irena dousková

zdroj: kosmas.cz
Začalo to Hrdým Budžesem, kterého miluji a když se potřebuji zasmát, vzpomenu si na Helenčino: "Jak má někdo srdce, tak je to s nim špatný." Oněgin byl Rusák mě baví doteď, protože jsem si gymplácká léta prožila, a tak mě i svět skrze tyhle oči zajímal. A teď tu máme Dardu, kde už se nebude říkat: "Horší nežli Rusák, je ten č**** Husák.", protože Helenka již dávno překročila práh dětství a Česká republika dala vale dobám komunismu. Je tu totiž krize středního věku a tu já jsem ještě nepotkala. Bude se mi to tedy i tak líbit? Pochopím humor Douskové v knize Darda?

Název: Darda
Autor: Irena Dousková
Nakladatelství: Druhé město
Rok vydání: 2011

Počet stran: 196

Když se řekne český humor, představím si filmy, jako jsou Pelíšky, Občanský průkaz a Rok ďábla. Je to humor pořádně černý, ale já ho mám vážně ráda. Jediný, komu jsem nepřišla na chuť je Viewegh, který je pro mě až nechutně cynický a tudíž ho nesnesu s lehkostí, kterou by podle mého mělo čtení provázet. Z české knižní současnosti je pro mě synonymem českého humoru Irena Dousková. Její Helenka Součková pro mě nikdy nepřestane mít své kouzlo. Ovšem nebyla jsem si jistá, jestli tomu tak bude i v její dospělém věku.

Inu, nezklamalo mě to. Musím přiznat, že humorných situací bylo tentokrát méně a když už, tak jsme se propadli ještě o pár odstínů černoty hlouběji, ale já se vážně chechtala i nahlas. Jednou jsem chytla nefalšovaný záchvat smíchu, což se mi u knížek obvykle nestává. Přes svůj neveselý děj knížka neztrácela naději. To je právě to, co mi Douskovou odlišuje od Viewegha - její postavy se mají blbě, ale mají své světlé okamžiky, kdy si váží drobností, jsou spokojené a poněkud upřímněji sebeironické.

Zápletka knihy není nijak důležitá, podstatné je hlavně to vyznění, kdy se můžete mít špatně, prožívat humorné situace, najít si radost a ironii v maličkostech a čas psát básničky o lamách.

Potkáme se se spoustou postav, které známe z předchozích knih a je moc pěkné pozorovat, jak se na ně dá dívat dospělejšíma očima. Helena má stále kamarádku Julii, se kterou zvládá probírat literaturu a politiku. Obzvlášť ty literární narážky mě baví. Je tam zmíněno pár autorů s poznámkami, díky nimž si je chci přečíst. U toho, co jsem znala jsem musela u poznámek jen uznale kývat hlavou.

 S poznámkami o politice je to slabší. Myslím si totiž, že za nějakých deset let nám budou připadat neaktuální a nebudeme vědět, co jimi bylo myšleno. Naštěstí jich ale nebylo tolik a kdo by je chtěl vypustit z hlavy hned po přečtení, neudělá chybu a o velký prožitek se nepřipraví.

Čte se to jako po másle. Tahle útlounká knížka pro mě byla na jeden večer a za slušný podíl vrásek od smíchu, které vylezou, až se i já dostanu do středního věku.

A jaký z toho plyne závěr? Jestli je tu někdo, kdo ještě nečetl Hrdého Budžese a Oněgina, ať to kouká napravit. Nebo ať si alespoň sežene lístky na nepřekonatelnou Hrzánovou v divadle! A kdo už předchozí knížky četl, ať se nebojí Dardy. Vyprávění se nám posunulo už trochu jinam, ale stále stojí za to. Kdybych měla knihy porovnávat, jsou předchozí dvě možná o kousek lepší, ale není to důvod k tomu nepřečíst si dílko třetí.