na chesilské pláži - ian mcewan

S Ianem McEwanem jsem se poprvé potkala prostřednictvím Pokání, které se záhy stalo mou oblíbenou knihou. Po delší době jsem tedy s velikou zvědavostí sáhla i po dalším díle. Příběh o svatební noci z doby, kdy milování bylo ještě synonymem lásky, pro mě nebyl příliš lákavý popisek, ale zkusila jsem to a nelituji.

 Název: Na Chesilské pláži
Autor: Ian McEwan
Nakladatelství: Odeon /moje oblíbená edice Světová knihovna/
Rok vydání: 2007
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Počet stran:  128



 S Edwardem a Florence se setkáváme v hotelovém apartmá, kde právě večeří krátce po své svatbě. O sexu toho více neví, než ví. Edward se nemůže dočkat a zároveň ho děsí možnost selhání. Florence se představa sexu hnusí, v ničem jí nepomohly uklidňující rady z příručky pro nevěsty. Společné mají v tu chvíli jenom to, že se oba snaží předstírat, že vše probíhá jak má, že jsou oba sebevědomí dospělí, kteří si naplno užívají svobody, kterou jim jejich zpečetěný vztah dává.

Kniha velmi podrobně popisuje onu svatební noc. Prosím, nepředstavujte si to jako erotickou literaturu. Veškeré popisy jsou sice velmi přesné a podrobné, až mě zaráží, jak některé pasáže psané z ženského pohledu mohl napsat muž, ale nic erotického na nich není. Naopak jsou všechny situace zarážející a z dnešního pohledu až komické. Celá tato intimní chvíle je překvapivě přesvědčivým obrazem doby, kdy se o sexu a intimitě zarputile mlčelo.

Vyprávění je proloženo obsáhlými retrospektivami do života obou hlavních hrdinů. Ty nám dávají poznat motivy jejich jednání a také jejich charakter. Ve vyprávění se střídá pohled Florence a Edwarda. Díky tomu vidíme, jak většinu odehrávajících se okamžiků odlišně vnímají a jak si partnerovo chování vykládají tak, jak on chce, aby si ho vykládali, ale přitom to s realitou uvnitř jejich nitra nemá nic společného. Oba si nasadili masky a odmítají vystoupit z role dokonalých partnerů.

Nejvydařenější na knize je závěr. Ten mi vyrazil dech. Všechno, nad čím se člověk v průběhu knihy zamýšlel se mu spojilo, chápala jsem, proč kniha vyústila právě takto, ale při čtení mě takový konec opravdu nenapadl. McEwanovi se podařilo za tímto krátkým románem perfektní tečku.

Dynamika díla je perfektní. Pustíte se do čtení a textem proletíte. Jenom se divíte, jak mohl autor celé téma vyždímat do poslední kapky v tak krátkém rozsahu. Pak jen sedíte, nemáte co dodat a je vám špatně. Ani ne ze syrovosti popisů, ale ze všech kdyby, která by příběh udělala snesitelnějším.

Teď s odstupem mám dojem, že na mě tato kniha udělala ještě větší dojem, než Pokání, které se mi sice pěkně četlo, ale působilo na mě prostřednictvím silného a propracovaného příběhu. Tady to s příběhem není tak žhavé, ale přesto se kniha dovede strefit přesně tam, kam má.

Není to žádné lehké čtení, na duši vám z něj bude spíše těžko, ale tenhle kraťoučký román skutečně stojí za to. Už jen proto, aby si lidé uvědomili, jak je ve vztazích důležitá upřímnost.

vzkaz ze severu

Mám zrovna období návratu k dětským knížkám. Obzvlášť ráda se teď vracím k Josteinu Gaarderovi. Na stránkách Albatrosu jsem si v souvislosti s jeho novou knihou a plánovanou cestou do České republiky přečetla tento krásný dopis.
http://www.albatrosmedia.cz/jostein-gaarder-zdravi-ceske-ctenare.html

Myslím, že stojí za přečtení. Moc bych si přála, abychom v sobě všichni měli napořád tenhle kousek dětského údivu, který na panu Gaarderovi tak obdivuji.

Zvažuji, že bych tohle své navrácení mohla někdy sepsat do obsáhlejšího článku, kde bych vám popovídala, jak jsem prožila dětství s Enid Blytonovou, Astrid Lindgrenovou a samozřejmě s Harry Potterm.

Jak se vám dopis líbí? A vracíte se rádi ke svým oblíbeným dětským autorům?

obrázkové knížky (nejen) pro děti

www.ceskatelevize.cz

Knížky Petra Síse a Dědeček Tomáše Zahrádky

Mám slabost pro knížky, kde je málo textu a namísto písmenek mluví obrázky. Rozplývám se nad knížkami Petra Síse. Jsou nádherně propracované a obrázky bych si nejraději vyvěsila na stěnu. Podle Sísova obrázku je na pražském letišti obraz muže na počest Václava Havla. To už vám něco říká?

Všechny jeho knížky jsou pokreslené v podobném duchu a vy nevycházíte z údivu. Jsou primárně určené pro děti, však za ně také Sís dostal cenu Hanse Christiana Andersena, ale myslím si, že svou hloubkou v sobě mají mnohé i pro dospělé čtenáře/obdivovatele obrázků. Však si zkuste nějaké jeho obrázky vyhledat, zaručuji vám, že se budete také rozplývat. Nebo v knihkupectví nahlédněte do jeho čerstvě vydané knihy o životě Exupéryho a dostanete chuť si všechna jeho díla pořídit.

chrudimskenoviny.cz

Včera jsem v knihovně narazila na knihu v podobném duchu. Je v ní mnohem více textu, ale její grafická propracovanost mi připomněla právě Sísovy knížky. Jedná se o knihu Dědeček od Tomáše Zahrádky s ilustracemi Jiřího Stacha. Sice tu mnohem větší roli hraje text, ale obrázky jsou také fascinující a mám chuť každou chvíli knížkou listovat. Příběh s trochu tajemnou a snovou atmosférou se proplétá s kouzelnými ilustracemi a vy máte chuť si vzít poučení z dědečka a také dělat svět lepším. Vyprávění je minimalistické, neobsahuje žádné vzletné popisy a věty, ale o to lépe působí. Navíc je vyšperkované vtipnými jazykovými narážkami a opravdu mě bavilo. Otevřený konec vás navíc nechá pobýt si v kouzelném dědečkové světě ještě o trochu déle, když přemýšlíte, jak to mohlo být dál.

www.goout.cz

Skutečně jsem si tohle obrázkové čtení užila a vy byste ho měli taky zkusit. Po všech knihách plných písmenek je tohle osvěžující zastavení a čas na nádech. Dýchejte zhluboka a nechte knihy působit na vaši dětskou duši.

kouzelný kalendář - jostein gaarder

artforum.sk

V obchodech na vás útočí Mikuláši a vánoční ozdoby už od té doby, co skončily akce "Škola volá", tak jsem si říkala, že se tomuto trendu podřídím. Ale půjdu na to trochu méně komerční formou.  Díky knížce jsem se už začala těšit na Vánoce a chtěla bych k vám tedy přenést trochu té vánoční nálady a také tip na zajímavý příběh.
Nejsem věřící. Minimálně ne ve smyslu hlášení se k nějaké církvi nebo sympatizování s ní. Ale Vánoce mají svého ducha, kterého mám moc ráda. Ať už je to oslavování narození významné osobnosti, o jejíchž činech si lidé povídají dodneška a hledají v nich ponaučení, nebo ať už slavíme zimní slunovrat.
Krátkou dobu po setkání s fanatickými křesťany jsem Vánoce neměla moc ráda, ale pak jsem se rozhodla, že Vánoce pro mě mají můj vlastní význam a ten je mnohem důležitější. Nenechám si zkazit vzpomínky na ty nejkrásnější zimní dny, co jsem zažívala v dětství. A tak se zase nadšeně těším na Ježíška a přemýšlím, jak dělat ostatním radost. A taky vzpomínám, jak jsem si v knihovně půjčovala knížky o tom, jak se Vánoce slaví v jiných zemích a říkala jsem si, že je dobře, že jim tam dárky obstarává někdo jiný, než je Ježíšek, protože by se chudák musel sedřít.
A tohle všechno jsem vám musela povědět, abych se dostala k tomu, že mě mrzí, že jsem tehdy nenarazila na pěkné vánoční dílko od mého oblíbeného Josteina Gaardera.

Josteina Gaardera možná znáte jako autora Sofiina světa nebo Dívky s pomeranči. Píše obvykle knihy pro mládež a pro děti, přičemž do příběhů vetkává filosofické nitky. Dovede vytvořit pěkný příběh, prostřednictvím kterého vás nutí k zamyšlení. A nakonec zjistíte, že obsahem knihy tentokrát nebylo jen vypravování osudu nějakého dítka.

Kouzelný kalendář je příběh Vánoc. Jáchym dostane starý adventní kalendář, ve kterém by měl nacházet každý den obrázek související s Vánoci. 1. prosince ráno ale zjistí, že krom obrázku je do kalendáře vložený i papír s příběhem o pouti do Betléma. Každé prosincové ráno tedy Jáchym zvědavě otevírá okýnka v kalendáři a noří se do příběhu o andělech, Ježíši a historii křesťanství. Zároveň se vynořují tajemství o dívce Elizabeth, jejíž osud je v příběhu popisován.

Gaarder nejspíš s oblibou prolíná příběhy na papíře s knižní realitou. Velmi podobně je vystavěný Sofiin svět, stejně tak i Dívka s pomeranči. V jedné dějové lince sledujeme, jak probíhají obyčejné dny dítěte, které si čte druhou dějovou linku - obvykle dopis. A na konci nalezneme nějaké slabší či silnější propojení těchto příběhů. Forma je to funkční, pěkná. Každá linka sama o sobě by knihu neunesla, dohromady to zvládají obstojně.

Nebyla jsem si jistá, jestli se mi příběh o putování do Betléma bude s ohledem k mé nevíře zamlouvat. Nejvíce zdůrazňované myšlenky ale poukazovaly na aspekty víry, které jsou důležité i pro nevěřícího člověka a byla to naopak pěkná procházka po historii křesťanství. Kdybych měla v tomto směru více znalostí, možná bych pochopila vícero narážek. Celá otázka víry je prezentovaná s takovou pokorou, že věřím tomu, že se nemůže nikomu znelíbit.

V jiných knihách se podle mého názoru podařilo Gaarderovi vytvořit lepší příběh. Celé tajemství této knihy bylo příliš jednoduché a poměrně předvídatelné, takže mě nehnala kupředu zvědavost a napětí. Myslím, že v mých očích mnohé zachraňovala atmosféra Vánoc. Četla jsem s úsměvem, ale bez velikého nadšení. Nejsem si tedy jistá, jak by zvládla zaujmout dítě, jehož pozornost je spíše slabší než moje. Na druhou stranu mají děti větší nadšení pro Vánoce, takže to na ně ona atmosféra třeba zvládne uhrát ještě mistrněji.

Kniha je pěkná a dočkáte se v ní obvyklé gaarderovské porce myšlenek. Po příběhové stránce jí ale mnohé chybí, takže pokud chcete s Gaarderem začít, určitě raději sáhněte po jiném díle. Jestli ho máte rádi už teď, není čeho se bát, knížku si s radostí přečtěte. Mně knížka předala pár smířlivých a pokorných myšlenek vůči křesťanství a hlavně pár nápadů na vlastní adventní kalendář. Určitě jsem si ji ráda přečetla, začala jsem se těšit na Vánoce, ale podruhé se k ní asi nevrátím.

pěna dní - boris vian

www.babelio.com

Je to už dlouho, co jsem tuhle nejmelancholičtější knihu začala číst. Dostala jsem ji v krásném paperbackovém francouzském vydání, kde jsou v rozích stránek natištěné postavičky. Když knihou listujete, tak si dávají pusu. Rozplývám se nad tím ještě teď.

Začala jsem ji nadšeně číst, protože to je prý kniha jako stvořená pro mě. Četla jsem, byl tam nějaký Colin, co nic nedělal a měl kuchaře, který vařil jídla, jejichž názvům jsem vůbec nerozuměla. Měl kamaráda Chicka, který byl zamilovaný do Alise a měl ho s někým seznámit. Jak vidíte, měla jsem velmi kusé informace a nemohla jsem knížku docenit, protože jsem ve francouzštině nemohla vstřebat to, co vytváří kouzlo této knihy. Nedokázala jsem zachytit surrealitu Paříže, ve které se příběh odehrával. A tak L'écume des jours skončila v knihovničce s tím, že někdy příště.
Jenže pak se mi náhodou do ruky dostal český překlad. Velmi často beru do rukou knihy, které jsem už četla - chci do nich nahlédnout, připomenout si, jakou měly sazbu, jaké byly na dotek jejich stránky a jakým odstavcem vlastně začínaly. Začetla jsem se do první stránky a měla jsem jasno. Tohle ve francouzštině číst nemůžu. Tady musím vstřebávat úplně něco jiného, než jen příběh. Pěna dní se nečte, pěna dní se vstřebává všemi smysly a tou nejzjitřenější obrazotvorností! Voda z vany se vypouští nájemníkovi pod vámi přímo do kredence, světlo stéká na podlahu v kapičkách, kde si s ním hrají domácí myšky, říz česneku se dodává tím nejostřejším brouskem a večeře z vodovodního úhoře se zapíjí pianococtailem - prostě si zahrajete tu vaši jazzovou melodii a dostanete ji namíchanou ve skleničce. Jak prostě bláznivé! Pochopila jsem, že tuhle knihu jako kdyby někdo psal přímo pro mě.

Přiznám se, že pak mé nadšení trochu opadlo. Pořád jsem se s nadšením nořila do tohoto světa. Ale obávám se, že krom narážek na Jean Sol-Partra, filosofa, jehož díla a předměty nadšeně sbírá za Colinovy peníze Chick a zanedbává pak svou drahou Alise, jsem toho musela spoustu minout. Věřím tomu, že kniha má ještě spoustu dalších společenských, snad i politických narážek, které já nejsem schopná zachytit. Třeba to zvládnu při příštím přečtení. Pro tentokrát jsem si jen užívala jízdu tou na hlavu postavenou Paříží.

Celému příběhu postupně ubývá na barvách, chladne a začne vám z něj být smutno. Paříž ztrácí na lesku a ani květiny u nemocné Chloé to nezachraňují. Při čtení se trápím tím, jak svět ztrácí spolu s vaším neštěstím tolik své krásy. Až se na to ani myška z Colinovy chodby nedokáže dívat.

Já se na tuhle knihu podívala moc ráda. Pro mě je především obrazem toho, jak je krásný svět ve světle lásky a jak ztrácí na barvách se strachem o ni. Nejspíš tam budou i další společenské narážky, ale o těch třeba po dalším přečtením. Mně by ta rovina - o lásce - stačila. Myslím, že je to jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších příběhů o lásce, které jsem kdy četla. S ohledem k tomu, jak obrazová je tato kniha (chápejte, opravdu se mi promítá za víčky, ilustrace jsem tam krom líbajících se panáčků neměla), by mě velmi zajímalo, jak se tvůrci chopili jejího filmového zpracování. Ale asi ho chci vidět spolu s někým, nechce se mi pak plakat v pokoji samotná.

isla and the happily ever after - stephanie perkins

amazon.com

Nic naplat, s mojí angličtinou je to špatné. Ani ne před týdnem jsem se pokusila vyslovit nějakou rádoby inteligentní větu a vzápětí jsem litovala, že jsem raději nemlčela. Zkrátka se dostávám do začarovaného kruhu - už neumím anglicky, tak se stydím mluvit. Tragédie. Abych trochu ulevila svému svědomí, oprášila jsem zase duolingo - znáte někdo? A také jsem se rozhodla si přečíst něco jednoduchého v angličtině.
Další záležitost, za kterou se stydím (a proč člověče - nejvíc k stydění je, že to nepřiznáš!) je občasná slabost pro dívčí romány. Inu, spojením tohoto a touhy po probuzení schopnosti něco vyžbleptnout anglicky jsem si sehnala třetí knihu z pera Stephanie Perkins.

Není třeba chodit kolem horké kaše, kdekdo už jste její Annu nebo Lolu četli. Třetí kniha je neméně skvělá a myslím, že se mi líbila nejvíc ze všech. Ústřední dvojicí knihy je Isla, se kterou jsme se okrajově mohli setkat v Polibku pro Annu a Josh, který byl tamtéž. Většina příběhu se zase odehrává ve známém prostředí Paříže, ale vidíme ji jinýma, méně ztracenýma očima. Myslím si, že knížka bude hned o něco zajímavější pro ty, kteří si v ní budou moci vychutnat jiný pohled na známá místa a oblíbené či neoblíbené postavy.

Isla je ze tří hrdinek těchto knížek asi nejpoutavější. Je chytrá, má své zájmy a není s ní nuda, ale na druhou stranu nemá jasně dané cíle a je velmi stydlivá. A právě v těchto pihách na kráse se mi líbila nejvíc, protože mi v nich byla nejbližší. I kvůli těmto Isliným vlastnostem se nakonec všechno v knížce tak zamotá, ale protože jsem Islu chápala, dovedla jsem si to představit, nebylo těžké přijmout na ní chyby a její postavu si oblíbit.
Právě tahle nedokonalost hlavních hrdinek se mi na knihách Stephanie Perkins líbí. Nejsou nám předkládány jako fantastické, dokonalé holky, jaké my nikdy nebudeme. A Joshe budete milovat stejně jako Isla, o tom není pochyb! Komu by neučaroval citlivý a dobrosrdečný umělec, který se nebojí jít si za svým.

Moc pěkně popsaná jsou i místa, kde se příběh odehrává. Je to Paříž, Barcelona, New York a vy máte chuť se všude podívat a zjistit, jestli Sagrada Família vypadá opravdu tak, jak byla popsaná v téhle knížce. Jestli je to opravdu barevné město, které bych měla navštívit. Mám velmi silné vazby na místa, kde se cítím doma, ale zároveň jsem nadšená, když se ve mě probouzí touha cestovat.

Nelituji toho, že jsem knížku četla v angličtině. Překvapuje mě, jak často postavy krčí rameny, přikyvují a kření se, v češtině mě to tolik nebije do očí. Četlo se to samo. Nevím, jestli jsem si rozšířila slovní zásobu, ale rozhodně mě angličtina netrápila a příliš nezpomalovala. Asi tedy nepůjde o nějakou jazykovou hitparádu a nedočkáme se Tolkienovských popisů, ale to bych ani nečekala. Pokud má databáze knih pravdu a český překlad názvu je Isla a věčné štěstí, jsem ráda, že jsem si dostatečně zafixovala název anglický. I s ohledem k narážkám v textu se mi líbí mnohem víc, je trefnější.

Máte-li tedy chuť se přiblble usmívat a óchat a áchat nad dalším skvělým klukem, nad krásnými popisy míst a předvídatelnou ale pěkně popsanou zápletkou (no řekněte, kdo z vás kdy v dívčích románech čekal nečekané zápletky), neváhejte. Já se hloupě culím ještě teď.

1q84: kniha 1 a 2 - haruki murakami

literaryminded.com

Uvědomila jsem si, že někdy není jen na škodu psát recenze s odestupem, který mi umožňuje mírné vystřízlivění z knihy a větší prostor ke srovnání s dalšími díly, které jsem od onoho autora četla. Z prvotního nadšení z nového Murakamiho, kterého jsem zase hltala asi tak, jako talíř mých oblíbených brynzových halušek, jsem se probrala s uznáním dobré knihy, která ale příliš nepřekvapila a mnoho mi nepřinesla.
Můj příběh s Murakamim začal setkáním s Kafkou na pobřeží, kdy jsem se do jeho stylu zamilovala a propadla jsem magickému realismu. Jasné! Mít tak trochu jiný svět a v něm si žít ten svůj knižní příběh  je přeci paráda. Obecně mě baví víc světy, které s tím naším mají něco společného, než krásné, ale mně vzdálené Středozemě a Zeměplochy. Následoval Konec světa and Hard-boiled Wonderland, ve kterém mě zarazilo, jak se Kafkovi podobal, téměř se mu vyrovnal a opravdu mě bavil. Afterdark, Norské dřevo a další se mi líbily, ale hlubší dojem ve mně nezanechaly.
V 1Q84 se opakuje koncept dvou vzdáleně se prolínajících příběhů, který se mi velmi zamlouvá a mám ho opravdu ráda. Na druhou stranu už mě trochu unavuje, nepřekvapuje a vím, že s plynoucími stránkami se začnou ony dva příběhy nějakým způsobem prolínat. Stejně tak je Murakami stále stejně popisný, ale bez toho, aby to čtenáře nudilo. Vy prostě při čtení chcete každý detail toho pozměněného světa vidět!
Kamarádka mě vyděsila tím, že na ni Murakami působí trochu jak Coelho. Následně mi to objasnila tím, že si od něj člověk přečte jednu knihu a v těch dalších nachází věci podobné, až stejné. S čímž musím souhlasit. Na druhou stranu je jeho řemeslné zpracování knih tak perfektní, že se do nich zas a znovu vrhám s nadšením a něčemu jinému než knize jsem schopná se věnovat zase až po poslední stránce.
Příběh 1Q84 je rozhodně poutavý - Little People vyvolávají dost otázek a já jsem skutečně zvědavá, co se z nich v knize 3 ještě vyvrbí. Myslím si, že je zajímavě postavený a nenechává mě na pochybách o tom, že Murakamiho stojí za to číst.
Obě hlavní postavy jsou také zajímavě vykreslné - možná jsou s ohledem ke svému věku poněkud nedospělé, ale i to mi vyhovuje. Nevěřím totiž, že si každý dospělý připadá dospěle a přijde mi to tak v pořádku. Máme snad nárok na nejistotu a nedospělost v každém věku, ne? Mně se více líbila linka Aomame, mladé ženy rozumějící tajům lidského těla, ale ta o Tengovi, spisovateli a učiteli matematiky, mi také nepřišla k zahození. Já sama si v něčem Murakamiho představuji jako Tenga.
Výrazným prvkem knihy je náhled do problematiky sekt a jiných specifických skupin s pevně danými pravidly. Vše je popisné a nehodnotící. Moc si toho vážím, líbí se mi, že v knize vidím pohled z mnoha stran a hodnocení, pokud se k nějakému chci uchylovat, je čistě na mně. Mám tento koncept mnohem raději, než jakékoliv poučování, nejen v knihách.
 Z mého pohledu 1Q84 rozhodně zasluhuje vaši pozornost. Myslím, že svou kvalitou dýchá na paty mému nejoblíběnějšímu kafkovskému kousku, tak doufám, že se tento náhled po knize 3 nezmění.