čtvrtek 30. října 2014

na chesilské pláži - ian mcewan

S Ianem McEwanem jsem se poprvé potkala prostřednictvím Pokání, které se záhy stalo mou oblíbenou knihou. Po delší době jsem tedy s velikou zvědavostí sáhla i po dalším díle. Příběh o svatební noci z doby, kdy milování bylo ještě synonymem lásky, pro mě nebyl příliš lákavý popisek, ale zkusila jsem to a nelituji.

 Název: Na Chesilské pláži
Autor: Ian McEwan
Nakladatelství: Odeon /moje oblíbená edice Světová knihovna/
Rok vydání: 2007
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Počet stran:  128



 S Edwardem a Florence se setkáváme v hotelovém apartmá, kde právě večeří krátce po své svatbě. O sexu toho více neví, než ví. Edward se nemůže dočkat a zároveň ho děsí možnost selhání. Florence se představa sexu hnusí, v ničem jí nepomohly uklidňující rady z příručky pro nevěsty. Společné mají v tu chvíli jenom to, že se oba snaží předstírat, že vše probíhá jak má, že jsou oba sebevědomí dospělí, kteří si naplno užívají svobody, kterou jim jejich zpečetěný vztah dává.

Kniha velmi podrobně popisuje onu svatební noc. Prosím, nepředstavujte si to jako erotickou literaturu. Veškeré popisy jsou sice velmi přesné a podrobné, až mě zaráží, jak některé pasáže psané z ženského pohledu mohl napsat muž, ale nic erotického na nich není. Naopak jsou všechny situace zarážející a z dnešního pohledu až komické. Celá tato intimní chvíle je překvapivě přesvědčivým obrazem doby, kdy se o sexu a intimitě zarputile mlčelo.

Vyprávění je proloženo obsáhlými retrospektivami do života obou hlavních hrdinů. Ty nám dávají poznat motivy jejich jednání a také jejich charakter. Ve vyprávění se střídá pohled Florence a Edwarda. Díky tomu vidíme, jak většinu odehrávajících se okamžiků odlišně vnímají a jak si partnerovo chování vykládají tak, jak on chce, aby si ho vykládali, ale přitom to s realitou uvnitř jejich nitra nemá nic společného. Oba si nasadili masky a odmítají vystoupit z role dokonalých partnerů.

Nejvydařenější na knize je závěr. Ten mi vyrazil dech. Všechno, nad čím se člověk v průběhu knihy zamýšlel se mu spojilo, chápala jsem, proč kniha vyústila právě takto, ale při čtení mě takový konec opravdu nenapadl. McEwanovi se podařilo za tímto krátkým románem perfektní tečku.

Dynamika díla je perfektní. Pustíte se do čtení a textem proletíte. Jenom se divíte, jak mohl autor celé téma vyždímat do poslední kapky v tak krátkém rozsahu. Pak jen sedíte, nemáte co dodat a je vám špatně. Ani ne ze syrovosti popisů, ale ze všech kdyby, která by příběh udělala snesitelnějším.

Teď s odstupem mám dojem, že na mě tato kniha udělala ještě větší dojem, než Pokání, které se mi sice pěkně četlo, ale působilo na mě prostřednictvím silného a propracovaného příběhu. Tady to s příběhem není tak žhavé, ale přesto se kniha dovede strefit přesně tam, kam má.

Není to žádné lehké čtení, na duši vám z něj bude spíše těžko, ale tenhle kraťoučký román skutečně stojí za to. Už jen proto, aby si lidé uvědomili, jak je ve vztazích důležitá upřímnost.

2 komentáře:

  1. Tá novela sa čítala fajn, ale ak sa za ňou po čase obhliadnem, tak zisťujem, že ma až tak nenadchla :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéje, vážně? Mně sedla do nálady a myslím, že jsem si z ní i něco odnesla. =) Uvidím, jak se na ni budu tvářit s větším odstupem.=)

      Vymazat