neděle 12. ledna 2014

dívka s pomeranči - jostein gaarder

bux.cz
Už jste se někdy ptali rodičů, jak se seznámili?

Jostein Gaarder, známý norský spisovatel, byl v dětství jedním z mých oblíbených autorů. Doma jsem z mamčiny knihovničky popadla Sofiin svět, zaujal mě a nedlouho na to se mi dostala do ruky i Dívka s pomeranči. Pamatuji si, že v těch 12 letech, kdy jsem tyto knížky četla mě oslovila mnohem více právě tato knížka. Měla větší spád, více děje, filosofické pasáže byly stručné a jasné. Navíc jsem na knížce ocenila, že neztratila spád, jako tomu dle mého názoru bylo u Sofiina světa. A teď jsem se k jeho knížkám vrátila. Asi na popud toho, že jsem přečetla jeho Hrad v Pyrenejích a dostala jsem chuť připomenout si i něco staršího.

Georgovi byly čtyři roky, když mu jeho otec před svou smrtí psal dopis. Nyní je mu patnáct a až v této době si v něm onen dopis našel adresáta. V průběhu celé knihy sledujeme Georgovy reakce na dopis jako takový a na jednotlivé myšlenky dopisu.

V dopise najdeme krásný milostný příběh, těžké úvahy o smrtelnosti (a ne nesmrtelnosti chrousta, pozor na to) a spoustu otázek. Jan Olav je sice pokládal Georgovi, ale snad každý čtenář si na ně hledá odpovědi také.

Jediná postava, která je v knize lépe prokreslena, je Georgův otec. Je mu v knize dáno nejvíce prostoru prostřednictvím jeho dopisu synovi, tak se není čemu divit. Jeho postava je dokonale lidská, nevěřím tomu, že by ji někdo neměl rád. Je citlivý, idealista, rád se raduje a také rád hloubá. Pro ostatní už mnoho prostoru nezbývá. Georga může čtenář zhodnotit jako chytrého, vnímavého a s ohledem k jeho věku poměrně rozumného chlapce. Dívka s pomeranči je viděna především zamilovanýma očima Jana Olava, nemůžeme si o ní tedy udělat objektivnější obrázek. I tento portrét skrze růžové brýle je ale pěkný a vidíme v ní tedy krásnou, citlivou a originální vílu. Ale o moc víc toho není, rozsah něco málo přes sto stránek opravdu moc dalšího prostoru pro prokreslené postavy nedává. Jejich cílem je čtenáře hlavně zaujmout a dovést k jádru - k myšlence knížky.

Vše, i závažnější témata, se čte s neobyčejnou lehkostí, já sama jsem v závěru knížky přejela zastávku, kde jsem měla přestupovat, a to jsem knížku nečetla poprvé. Myslím si, že výjimečná čtivost s ohledem k tématu, je výrazným pozitivním rysem všech Gaarderových knížek. Má myšlenku, kterou nám chce sdělit a dovede ji zaobalit do tak pěkného příběhu, že se vrhneme do čtení s mnohem větším nadšením, než kdybychom vytrhli jen samotné filosofické pasáže. A protože se dozvíme něco o figurujících postavách, cítíme s nimi v jejich situacích a lépe chápeme, co nám chtěl Gaarder sdělit.

Tyto pasáže jsou také asi největší Gaarderovou slabinou. Možná jsem pro to použila až přehnaná slova, ale když jsem teď starší a více pojímám tu filosofickou stránku jeho knížek, zjišťuji, že tato část se v jeho knížkách příliš nemění. Jistě, pokaždé je to napsáno jinými slovy, vždy krásně a poutavě, ale ten myšlenkový závěr je vždy stejný. Jeho myšlenky jsou mi velmi blízké. Často mi hlavou běhají podobné otázky, jen je neumím tak obratně formulovat. A protože se nenesou úplně snadno, jsou tyto knížky jakousi útěchou, že i jiní lidé řeší podobná témata. Úplně stejné téma smrtelnosti a možné konečnosti je středobodem Hradu v Pyrenejích, který už ale nemá tak poetický příběh, který by oslovil i dětského čtenáře. I když zde je toto téma konfrontováno i s trochu jiným pohledem.

Myslím si, že to, co chtěl Gaarder nejspíš sdělit je zde podáno nejlépe stravitelným způsobem z jeho knížek. Nerozebírá každou myšlenku ze všech stran, ale ono to stačí! A s ohledem k povedenému příběhu to mnohem více působí. Není to ani z daleka historie filosofie, Sofiin svět v tom nehledejte, ale komu se líbil Hrad v Pyrenejích, toho si Dívka s pomeranči získá určitě.




Žádné komentáře:

Okomentovat