pondělí 21. ledna 2013

pravidla jsou od toho, aby...?

John Irving - Pravidla moštárny

kosmas.cz
Myslím, že většina z nás zná Irvinga jako autora Světa podle Garpa. Mě v této roli neoslovil, bylo to na mě příliš syrové, sarkastické a také jsem úplně nechápala důvody chování některých postav. Ale třeba bych pochopila, kdybych dočetla do konce. Irvingovým knihám jsem propadla až po přečtení Pravidel moštárny. Také v sobě mají jistou syrovost. sarkasmus, ale obalené do určitého melancholického nádechu a ještě se spoustou důvodů k tomu, aby byla právě taková. Není o veselá knížka, ale veškerý smutek v ní je tak přirozený, že je zbytečné se jím trápit.

Ve státě Maine leží městečko St. Clouds. Jediné, co z něj stojí za zmínku, je sirotčinec na kopci. Opuštěné, chudé matky sem chodí porodit své děti, případně si nechávají od vedoucího sirotčince, doktora Larche, provést potrat. Takovéto "hraní si na Boha" není v první polovině 20. století povoleno. Jsou ale jistá rozhodnutí, která by měl lidé podniknout sami a ne se nechávat svazovat pravidly. Všichni sirotkové po nějaké době ze St. Clouds odcházejí. Sirotčinec se tak nikdy nestane jejich domovem. Jedinou výjimkou je chlapec Homer Wells. Dítě, co téměř nepláče. A tak se stane opravdovým sirotkem s domovem v St. Clouds.

Doktor Larch usoudí, že Homer, když už v sirotčinci zůstal, musí být užitečný. Začne ho tedy učit porodnictví a medicíně. A být užitečný se stane Homerovým životním posláním. Jednoho dne ze St. Clouds odejde, je konfrontován s vnějším světem, který už zná úplně jiné věci, než St. Clouds, kam novinky pronikají pomalu a kde platí trochu jiná pravidla. Zjišťuje také, co je láska a stále je užitečný, když pomáhá v sadařství Ocean View. Stále ale zůstává člověkem, kterého vychoval sirotčinec a doktor, téměř otec doktor Larch.

Kniha má své jedinečné vyznění. Určitě není primárně veselá. Má v sobě spoustu těžkostí a melancholie. Co jiného bychom v prostředí sirotčince mohli očekávat. Zároveň v ní ale nacházíme spoustu lásky v různých podobách. A veškerý smutek je přijímán tak, jak má být přijmut. Pokorně a s hezkou vzpomínkou.

V mírném nastínění děje jsem nezmínila spoustu postav, jejichž příběhy jsou v knize také velmi dobře rozepsané. Kniha je rozsáhlá a vážně nám dává odpověď téměř na každé pátrání po příčině něčího chování. To sice trochu brzdí její dynamiku, ale mě to nijak nerušilo. Zajímalo mě to a každý ten osud jsem četla velmi pozorně. Trochu mi to dokonalou propracovaností připomnělo Na východ od ráje od Steinbecka. Každý, kdo dovedl ocenit Pravidla moštárny, by se do této knihy měl také pustit.

Z knihy jsem si odnesla jednu věc - naše jednání by neměla primárně řídit pravidla. Ta jsou totiž někdy od toho, aby se porušovala. Zvlášť, když nás naše životní zkušenosti přesvědčí, že i když se zachováme proti pravidlům, může to být správné. Někdy jsou vyvrhelové, kteří si stanovují vlastní pravidla, potřeba.


A ještě malý dodatek na závěr - prohlédněte si obrázek na obálce knihy. Přijde mi úžasný. Pro jednou mám dojem, že se nakladatelství podařilo promítnout do obálky spousty dojmůz knihy. A také se třeba podívejte na film, myslím, že nebyl až tak špatný, přestože byla spousta detailů vystřižena, ale tomu se nelze při rozsahu knihy divit. Ale raději až potom, co si přečtete knížku!

2 komentáře:

  1. Nejsem si jistá, jestli jsem viděla první film nebo knihu, ale líbily se mi obě věci a do budoucna určitě uvažuji o tom, že bych si knihu mohla přečíst znovu. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, myslím, že to bude jedna z knížek, které v sobě budou mít při druhém přečtení zase něco navíc - a ty já mám moc ráda.=)

      Vymazat