středa 26. prosince 2012

od hrášků k trpaslíkům

Simon Mawer - Mendelův trpaslík

 

knihazlin.cz
Simona Mawera možná někteří znáte jako autora Skleněného pokoje. A jak si poradil s dalším, částečně brněnským, tématem? Jak si pohrál s tajemstvím genetiky?

 Dvě roviny příběhu

Hlavní dějovou linkou je život fiktivního vědce Bena Lamberta, který je stižen genetickou poruchou a svůj výzkum vede právě v oblasti této poruchy. Mimo to se také stáváme svědky jeho srážkami s fenotypově normálními lidmi, kteří k němu přistupují až s přehnaným soucitem a dalšími, třeba i horšími pocity.
Druhoum nejspíš vedlejší linií je vyprávění o životě Johanna Gregora Mendela, zamýšlení se nad významem jeho objevů a určitá pocta nadčasovému vědci.

Drobný vhled do pravidel genetiky

Na knížce oceňuji její faktickou přesnost. Autor se musel genetikou nejspíš dlouze zabývat, protože vše, co o genetice píše, nejsou žádné polopravdy. Celke podrobně popisuje mnohé zákonitosti a postupy genetiky a genetického výzkumu.
Nedovedu bohužel posoudit, jestli se mu daří podávat fakta srozumitelně, mně osobně nepředal nic nového. Kdybych se ale setkávala s genetikou poprvé, nejspíš bych potřebovala trochu podrobnější informace a vysvětlení více po lopatě. Na druhou stranu v zahraničí je to autorova asi nejčtenější a nejoceňovanější kniha, lidem se tedy nejspís musí líbit, a tak to s tou srozumitelností tak špatné nebude.
Pokud má tedy někdo zájem o genetiku a chce se na ni podívat z více různých úhlů pohledu, ať se do čtení pustí.

Příběhová linka

Příběh je napsán velmi čtivě. Postavy nejsou černobílé, právě naopak. Někdy mě svou nedokonalostí, v případě Bena ješitností, sarkasmem a také sebelítostí, dokonce velmi rozčilují. Tohle nejspíš není příběh, kde byste si nějakou postavu oblíbili, nedejbože se s ní ztotožňovali. Nekončí dobře, nekončí tragicky, ale také ani očekávaně. Není špatný, pokud ale někdy těžko snášíte sarkasmus, možná vás bude sem tam rozčilovat stejně jako mně. Rozhodně ale nelituji toho, že jsem si tuhle knížku přečetla.

pondělí 17. prosince 2012

merde! rok v paříži - stephen clark

Jak poslední dobou nemám chuť číst něco závažného...

kosmas.cz
Mám toho poslední dobou docela dost. A když už oči přesměruji od učení k něčemu na čtení, chci si u toho odpočinout. A tak jsem sáhla po knize, kterou mi kdysi doporučovali rodiče. Prý se autorovi povedl náhled do Francouzů. A tak jsem doufala, že se mi to bude líbit. Byla jsem navíc nedávno na týden ve Francii (a před dvěma lety dokonce na tři týdny a ve francouzské rodině), tak to budu moci konfrontovat s vlastními zkušenostmi a zkušenostmi ostatních, co mají s Francouzi bližší zkušenosti.
Paul je Angličan a kvůli práci se stěhuje do Paříže. Je tam postaven před francouzskou neochotu vůči cizincům, co neumí perfektně jejich řeč, před spoustu přetvářek, které musíte jako cizinec ovládnout, abyste mohli v Paříži přežít. A jak se s tím vypořádá? Tak o tom to celé je.
Začnu pro tentokrát klady knížky! Autorovi velmi výstižně popsal všechny národnostní sterotypy, které jsem sama zaznamenala, a ještě spoustu navíc. Mohli bychom říct, že je pro účely své humoristické knížky zveličil, leč obávám se, že ne až tolik. Francouzi jsou prostě divní! Francie je krásná, ale bez Francouzů by asi byla krásnější. Pokud tedy nemáte vlastní zkušenosti, věřte tomu, že až tolik kniha nepřehání!
Na druhou stranu na knize nemohu příliš ocenit její překlad. Všeobecně mám poslední dobou s překlady celkem problém. A druhou vadou na kráse byl humor, na který jsem si z počátku knihy nemohla zvyknout. Možná byl příliš lascivní, možná až křečovitě vtipný.... Ale zvykla jsem si a pak už jsem se u toho bavila.
Pokud si tedy chcete přečíst něco odpočinkového a třeba se při tom i něco přiučit o Francii, pusťte se do toho. Hlavní je od téhle knížky neočekávat příliš, pak si ji užijete dostatečně!


A dodatek: Jak byl první díl série Merde celkem povedený, tak jsou ty další nepovedené. Rozečetla jsem druhý, tedy Už zase skáču přes merde!, a myslím, že ho asi ani nedočtu. Je to ukázková nastavovaná kaše a není už ani moc vtipná.

sobota 15. prosince 2012

dneska to o knížce nebude!

Hobit - jak ho filmaři zpracovali

knihydobrovsky.cz
Včera jsem byla na Hobitovi! Můj studentský život se totiž naštěstí nesestává jen z učení, náležitě si ho užívám. Průšvihem je, že nevím, jak to budu zvládat v příštím týdnu s předtermínem, do kterého jsem se dneska hecla. Ale vidím to dobře, přeci o sobě říkám, že jsem optimista, ne? Navíc na tom asi ještě nejsem tak špatně, když namísto šprtání se Mendlova životopisu a podobných srand, píšu souhrn svých dojmů z filmu.

Tak tedy Hobit! Přiznám se, že jsem se na něj těšila. Zfilmování Pána prstenů mi přišlo velmi slušné, jedno z těch vzácných příjemných zpracování dobré knihy. A tady to trochu pokulhávalo. Na druhou stranu si nejsem jistá nakolik si ještě pamatuji knížku, ale postupně!
Potvrdilo se mi tušení, že tvůrci rozdělili Hobita na části z finančních důvodů - na více filmech víc utrží. A tak musí každý z nich něčím náležitě vyplnit. Film se tak stává dost rozvleklý a ještě do něj vsouvají některé části, které si v knížce vůbec nepamatuji. Mám takové mlhavé tušení, že asi zapojují některé části Silmarilionu či Dodatků, což si ale nemůžu ověřit vlastní čtenářskou zkušeností. Ty jsem přečíst nezvládla. V důsledku Hobit ztrácí svou nezávažnou pohádkovost, protože je zřetelná snaha z putování trpaslíků za drakem udělat něco jako "zlo celého světa vysrkuje drápy" a tím nejspíš upoutat dospělého diváka. Mám totiž dojem, že většina věcí, jejichž příčiny se v knize vůbec nezkoumaly, se tady řeší až příliš.

Mohla bych tvůrce obhajovat, že zareagovali na věčné výčitky diváků, kdy jim vadí, že příliš zkrátili obsah knihy a chtěli fandům Pána prstenů poskytnout k Hobitovi i něco navíc z historie Středozemě, ale nezdá se mi to moc pravděpodobné.

Navíc mě, jakožto v tomto směru asi středoproudového diváka, který není bezhlavým milovníkem Tolkiena (uznávám ho a mám ho ráda, ale špeky jako Silmarilion a Dodatky  už nejsou pro mě, jak jsem říkala), tyto vsuvky a prodloužení spíše otravovaly a film pro mě tím pádem nebyl tak poutavý. Nepohltil mě.

Zdroj: http://thehobbit.sqpn.com/
Na druhou stranu mi přišla velmi povedená scéna s Glumem a hádankami, ta se jim vydařila! A také obsadili dobrého Bilba, hrál to moc pěkně. Trpaslíci už tak povedení nebyli. Snaha udělat z Torina něco jako analogii Aragorna se nejen nepodařila, ale byl spíš rušivá, protože tím Torin působil mnohem více lidsky.

A pak jsem si také užila pěkné pohledy do krajin Středozemě. Nedá se ni dělat, ale tyhle pěkné scény mě osloví vždycky. Vydařenost triků a akčních scén si nedovolím komentovat. To nikdy nebylo nic pro mě a já si to nikdy až tolik neužívala.

Nu což, jestli od Hobita nic nečekáte, běžte se na něj podívat, třeba vás překvapí. Nejsem si už tak moc jistá u těch, kteří by se na něj těšili.

středa 14. listopadu 2012

tak trochu nejaponská!

Haruki Murakami - Norské dřevo

Zdroj:http://fc03.deviantart.net/fs70/i/2012/017/f/a/time_by_thearne76-d4j1sjx.jpg
Pamatuji se ještě, jak jsem rodičům nevěřila, že čím je člověk starší, tím má méně času. Argumentovala jsem tím, že oni přece nemusí dělat po odpolednách domácí úkoly. Přijdou z práce, vypustí všechno z hlavy a mají volno. Nejen, že jsem si neuvědomovala, jak moc se mýlím, když za jediné povinnosti pokládám zaměstnání, já se mýlila úplně. Času není mnoho a navíc se mi trochu změnily hodnoty - své volné chvíle spíše věnuji lidem, než-li knížkám. Moc teď tedy nečtu, a tak se recenze objeví jen zřídka. O to lepší tedy budou muset být.

Murakamiho Norské dřevo jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho. Šlo o jednu z jeho knih, co mi z českých překladů chyběly.
Jde o příběh Tórua, Naoko a Midori. Tři mladých lidí, kterými zmítá nejen láska a jiné potíže, ale i různá setkání se smrtí. Již na první knize je věta, že smrt není protikladem života, ale jeho součástí. A o tom celá kniha je. Co s člověkem udělá smrt někoho jiného? A co koho vede k sebevraždě? Je sebevražda sobecké řešení? Asi tolik mi toho při čtení knihy vrtalo hlavou. A myslím, že i mělo.
Zdroj:bux.cz
Příběh není příliš komplikovaný. Jde o milostné vztahy Tórua a žádné složitosti v knize nejsou. Na Murakamiho, kde obvykle bývají komplikované a nevysvětlitelné jevy je to docela neobvyklá záležitost.
Kniha je asi nejmasověji přijímána čtenáři. Pokud chce tedy někdo začít číst Murakamiho, je Norské dřevo ta správná volba. Příběh je méně složitý, nevysvětlitelný a neuzavřený než u jiných jeho děl. Navíc je celá kniha tak trochu nejaponská. Dovedu si představit, že by se celý děj odehrával kdekoliv jinde. Stačilo by pozměnit jména. Murakami tu nejspíš ztrácí něco ze své japonskosti. Je to na úkor překvapivosti a zvláštnosti knihy, na druhou stranu jde o plus v čtivosti a přístupnosti čtenářům.
Zdroj: deviantart.com
Výrazným tématem je v knize smrt. Myslím, že nenarazíme na postavu, které by se smrt blízce nedotkla. Stejně tak tomu je i v reálném životě, ale ne vždy se s ní v takové míře musí vyrovnávat mladí lidé.Právě tato příchuť příběhu mu dodává něco navíc oproti obyčejnému románu. Smrt tu totiž asi tak trochu hýbe životem, a tak se potvrzuje ona věta z počátku knihy, kterou jsem výše zmiňovala. I přes toto těžké téma se ale kniha v nejmenším nečte špatně a týdenní depresi z ní také mít nebudete. Jen vám bude chvíli teskno!
Mně osobně Norské dřevo sedlo. Zjišťuji, že pěkně napsané milostné příběhy čtu ráda. Na druhou stranu se z něj určitě nestane má nejoblíbenější Murakamiho kniha. Na to byla moc obyčejná a nezaskočila mě. Každopádně bych ji každému doporučila. Obzvlášť pokud se na Murakamiho chystáte a chybí už jen vybrat jednu z jeho knih do ruky a pustit se do ní. Bude to pro vás příjemná cesta stránkami!

středa 19. září 2012

a co takhle povídání o knihovnách?

Brněnská knihovna Jiřího Mahena

Včera jsem se v Brně přihlásila do knihovny. Neměla jsem totiž v novém městě zrovna co na práci, tak nezbylo, než si vypůjčit nějakou knížku, abych mohla vyplnit chvíle, kdy zrovna nejsem ve škole (i o prvních vysokoškolských dnech bych vám mohla povídat, ale to je zase trochu jiná).
V Knihovně Jiřího Mahena je prý slušný výběr beletrie. A počítám s tím, že odbornou literaturu snad zatím seženu v univerzitní knihovně. Čekala jsem něco ohromujícího, když to má být obrovská knihovna a přiznám se vám - byla jsem trochu rozčarovaná. Jsem zvyklá na velikou, přehlednou libereckou knihovnu, kde je jasné, kde co najdete, vše je v jedné velké hale a pěkně architektonicky vyřešené, takže vám ta hala ani nepřijde tak veliká. A brněnská Mahenka?
Je ve starší budově, bude podle toho také vypadat, to jsem si měla uvědomit. Knihovna je roztahaná ve spoustě malých místnůstek a mám pocit, že je tam těch knížek hrozně malinko. Při hledání v katalogu jsem zjistila, že je spousta věcí ve skladu. Budu si tedy asi muset zvyknout žádat si o knížky ze skladu.
Na druhou stranu jsou tam dostupné  i docela žádané tituly. Konečně jsem tedy narazila na Norské dřevo a budu si ho moci přečíst a taktéž na Americké bohy. Takže ten fond knihovny bude asi hodně slušný. Jen jsem se v něm asi zatím nedovedla vyznat.
Bohužel jsem pak spěchala, nabrala jsem si tedy jen pár knížek a utíkala jsem na privát. Budu muset knihovnu ještě prozkoumat a třeba nakonec napíšu namísto rozpačitého povídání nějaký nadšený článek. Myslím si totiž, že je třeba si zvyknout a prozkoumat.=)

sobota 15. září 2012

úžas nad jinými kulturami

kosmas.cz
Khaled Hosseini - Lovec draků

Lovec draků je jeden z mála románů mimoevropských a mimoamerických autorů, který jsem přečetla. Velmi se mi zalíbil, podnítil ve mně mnoho úvah a trochu smutku navíc, a tak bych o něm ráda pár slov napsala.

O čem je Lovec draků?

Kniha je částečně autobiografickým počinem a vypráví o afghánském chlapci, co se ze závisti a žárlivosti na svého přítele dopustí obrovské zrady, kterou si později nedovede odpustit. Až se jednou setká se svou minulostí a má možnost své činy přinejmenším očistit, splatit svůj dluh vůči příteli Hasanovi.
Vrací se do svého původního prostředí, které se ale natolik změnilo, že v něm jen málo poznává. Taliban je totiž v Kábulu u moci.

Téměř samá pozitiva

Kniha má lidsky zajímavý příběh. Vyrovnávání se s vlastní vinou je vždy aktuálním a zajímavým tématem a autor  se s ním vypořádal mistrovsky. Do tématu přidal zajímavou zápletku a hezký způsob splacení svého dluhu. Navíc  téměř veškerá tajemství jsou nám doopravdy odhalena až když to autor sám chce. Nemám dojem, že by byl příběh dobře předvídatelný.
Druhým velkým pozitivem je konec knížky. Mám určitou nechuť k "americky" dobrým koncům a zároveň si neužívám ani konce špatné. Tady se autorovi povedla zlatá střední cesta a to se mi moc líbí. Příjemné čtení je tedy završeno skvělou tečkou!

csfd.cz
A snad nejvíce jsem oceňovala odlišné prostředí a kulturu, do které nám dává autor nahlédnou. Kolikrát jsme tu už slyšeli o Talibanu a Afghánistánu. Pro mě osobně to byl konflikt, který mi přišel děsivý, ale byl natolik vzdálený, že jsem si ho vůbec nepouštěla k tělu. Tímto si čtenář uvědomí, že obyčejní lidé jsou tam i přes odlišnou kulturu pořád stejní a tento problém nám to přiblíží. A všeobecně pro mě Afghánistán a Pákistán přestala být jen místa na mapě. Možná proto, že jsem nahlédla do jejich historie a příběhů.
Někdy si říkám, že by bylo přínosnější si ve školách na hodinách zeměpisu číst takovéto knihy, než se učit, co se kde pěstuje (i když my měli na gymnáziu v tomto směru "osvícenějšího" pana učitele). Z hlediska všeobecného rozhledu mi toto dílo přineslo víc než většina knížek v poslední době.

K tomu všemu se knížka i moc pěkně četla. Určitě je to i dílem překladatele, který si pěkně pohrál  s originálními výrazy a dodal tím knize něco na autentičnosti.
Jsem asi špatný recenzent, ale nedaří se mi na knížce najít negativa. Třeba na ně narazím s odstupem, teď mě její čtení natolik naplnilo, že je nedovedu hledat. Snad jen, že vám po čtení nebude zrovna veselo. Ale to se u podobného tématu musí očekávat...
Zjistila jsem také, že existuje film na náměty této knihy, tak už si ho sháním. Třeba k tomu také něco napíšu.


sobota 8. září 2012

v brněnské náladě

Simon Mawer - Skleněný pokoj

kosmas.cz
Za týden se stěhuji do Brna. Sranda, že? Dvacet let žiju s rodičema doma a teď vpodstatě odcházím. Není to úplné stěhování. Ale za co jiného to mám považovat, když se teď budu vracet domů tak jednou za tři týdny? Možná...
A právě proto jsem se už začala dostávat do brněnské nálady. Jako hezký začátek mi přišlo přečíst si Skleněný pokoj, který mi mamka už tak dlouho doporučuje.

O čem ten Skleněný pokoj je?

 Skleněný pokoj je kniha, která na pozadí příběhu vily Tugendhat popisuje i českou historii dvacátého století . Začínáme za první republiky, kdy si bohatý ředitel automobilové firmy postaví pro svou rodinu neobvyklou, ale krásnou vilu. Pokračujeme přes válku, socialismus až po současnost. Osazenstvo a využití vily se střídá, včetně pohledu lidí na ni. Odehrávají se v ní zlomky podobných příběhů a ona tam poklidně stojí a každý večer při západu slunce prozáří svůj pokoj načervenalým světlem, co prochází onyxovou stěnou.

Příběhová linka

4stav.cz
Samotný příběh knihy mě zas tak moc nenadchnul. Je postavený na tématu partnerského života a nevěry jako nedílné součásti vztahu (alespoň tak to na mě působilo, bylo jí tam opravdu moc a já se ještě nevzdala veškerých svých ideálů). Na druhou stranu jsou tam i jiné ukázky lásky mezi lidmi, u kterých bychom to nečekali, pár nečekaných setkání a pěkné okamžiky. Ne, příběh na této knize asi není neobvyklý, bechderoucí či inspirativní. Spíš smutný. Lidsky, hlavně mezilidsky smutný.

Okrajové drobnosti, co mě nadchly

V knížce se mi ale velmi líbily jiné detaily. Jednak chci vidět skleněný pokoj, protože v jeho popisu bylo něco okouzlujícího. Možná to není úplně můj šálek čaje, mám ráda budovy a interiéry, ve kterých člověk prezentuje svou osobnost, ale podívala bych se tam ráda. Určité kouzlo ten prostor mít musí. Také bych ho ráda porovnala s jinými moderními budovami. Zajímalo by mě tedy, jestli je vila tak známá proto, že v takovémto stylu nebývají obytné domy a nebo proto, že byla v Čechách v tomto stylu jednou z prvních.

tugendhat.eu 
Za druhé, mám moc ráda Brno. Je moc krásné si ho představovat za první republiky. A třeba se i zamýšlet nad mísením české a německé kultury, které tehdy samo o sobě skoro nedělalo potíže (ale to bylo možná jen v knížce).
Zalíbila se mi skutečnost, že je zahraniční autor, kterého zajímá česká historie a něco o ní napíše. A fascinuje mě, jak v jedné postavě (pro ty, co četli, tak jde o Laníka) dokáže vystihnout některé rysy české povahy. Možná je to ale jen lidský rys a my si ho nelichotivě přivlastňujeme.
A navíc se mi ta knížka moc pěkně četla. Je čtivě napsaná a já ji četla dneska do jedné do rána.

Není to jedna z nejlepších knih, co jsem přečetla. Ale jako nenáročné čtení bych ji určitě doporučila.

čtvrtek 6. září 2012

o jednom knižním klenotu

Ian McEwan - Pokání

www.bux.cz
Přiznám se, že se mi vždy lépe a nadšeněji čte ve chvíli, kdy nemám moc času. Teď mám za sebou skoro celé nejdelší prázdniny v životě, a tak jsem měla volného času spoustu. A proto jsem se do čtení nevhrala s takovou vervou, jako když pro knížky kradu každý kousek času, co zbyde. Možná jsem teď i kritičtější k mnoha titulům, protože se zkrátka jen tak pro něco nenadchnu.
Ale povedlo se, natrefila jsem na skvělou knihu, která mě dovedla pohltit!
Představuji vám Pokání! Knížku o tom, jak se dětská fantazie utrhla ze řetězu a způsobila tragédii.

Briony je třináctiletá spisovatelka s velkými ambicemi a nezkrotnou fantazií. Jednou uvidí, jak její sestra skáče polonahá do kašny před jejich rodinným přítelem Robbiem a považuje to za Ceciliinu velkou potupu. Od té chvíle si dává na Robbieho pozor.
Následuje jeden tajně otevřený dopis, náhodné přistižení v knihovně a dětská obrazotvornost začne působit...
Večer je Brionina sestřenice znásilněna a Briony pod tíhou předchozích událostí a fantazie, co překročila hranice, usoudí, že to nemohl udělat nikdo jiný, než Robbie. Ten je  tedy potrestán jako těžký zločinec nejen vězením, ale i následným vstupem do armády. Začíná totiž druhá světová válka.
Jak Briony dospívá, začíná si uvědomovat hrůznost svého omylu a nikdy se se svou chybou nedovede smířit.

Kniha je rozdělena do více částí. V první části se pohybujeme v domově Briony, dochází ke zločinu a jeho rozřešení. Tato část je poměrně zdlouhavá a mohla by leckterého čtenáře odradit. Proto vás prosím, pokud se do této knihy pustíte, nedopusťte abyste se nechali ochudit o zážitek z dobré knihy. Na druhou stranu se myslím autorovi docela povedl náhled do hlavy třínáctileté dívčiny, některé úvahy o tom, jak si myslí, že už skoro dospěla, jsou velmi povedené.
V druhé části vnímáme záležitost retrospektivně z pohledu Robbieho, který je právě ve Francii na ústupu k Dunkerqe.  Tato část je hodně živá, trochu těží z působivého prostředí Francie vprostřed války, ale i tak mám dojem, že ho rozhodně cíleně nevyužívá. Myslím, že se autorovi toto povedlo velmi dobře vykreslit. Poslední třetí část je z pohledu Briony, která se rozhodla stát se ošetřovatelkou a také řešit svůj prohřešek z dětství. I tady je surový vstup války do příběhu, ale vše je podáno funkčně, věrohodně.

Kniha je velmi zajímavá a myslím si, že i psychologicky propracovaná. Nejen, že se autor dokáže dostat do vědomí dítěte a provede nás postupem, kterým v Brionině hlavě vzniká omyl, dokonce dovede pěkně vykreslit vliv války na ty, kteří se jí museli zůčastnit. Také vyvolává otázku, co je to odpuštění a řeší, v jakých situacích je ještě možné.
Nejen, že je tato kniha skvěle napsaná. Má i svou myšlenkovou hodnotu. Válečné literatury už bylo hodně. Ale tady je válka jen souputníkem příběhu a dovede ho hezky doprovázet.
Jenom na okraj bych vás upozornila, že kniha má své filmové zpracování, které je velmi povedené a skoro do detailu se drží knižní předlohy. Proto i to stojí za shlédnutí.

úterý 4. září 2012

utrpení čtenářovo

Kurt Vonnegut - Snídaně šampionů

argo.cz
Víte, zajímalo by mě, jestli ten pocit znáte. Uvědomujete si, že ta knížka v sobě má spoustu zajímavých myšlenek a obsahuje jisté dobré nápady, ale jejich podání vám absolutně nesedí, a tak máte chuť knihu i přes její přínosnost odložit. Takto jsem to měla já se Snídaní šampionů. Navíc jsem si připadala jako velmi špatný čtenář, když jsem nebyla schopná se zakousnout do kvalitní knihy. Brala jsem to tak trochu jako selhání mé pozornosti. Ale třeba mám jen letos moc dlouhé prázdniny, a tak jsem si odvykla myslet.
Tedy Snídaně šampionů. Jde o příběh, jehož vypravěčem je samotný autor, doplňuje ho jednoduchými kresbami a staví se do role osoby, která tvoří osudy a charaktery postav příběhu. Samozřejmě, že je to tak vždycky, ale tady to autor velmi zdůrazňuje. Vypráví o neúspěšném spisovateli, co je pozván na festival, aby tam promluvil o svém díle a o přepracovaném, ale pracovně úspěšném šéfovi firmy, co prodává automobily. Tito dva se mají setkat a jednomu z nich má takříkajíc rupnout v bedně.
Kostra příběhu není pro knihu asi tak úplně důležitá. Jde hlavně o kritiku tehdejší Ameriky, toho, co považujeme za důležité a podobných očividných věcí, o kterých se ale moc nemluví.
Autor se asi snaží šokovat. A možná se o to nesnaží, ale prostě se jenom vyžívá v absurditách. Potřebujete mít v knize obrázek, který vám ukazuje, že takto vypadá jablko, protože se autor o jablku zrovna zmínil? Ze začátku to vše úkol plní.
Já se dokonce asi první polovinu knihy docela bavila. Neztrácela jsem se v příliš komplikovaně vyprávěném ději, vychutnávala jsem si autorovy narážky, ale pak to nějak upadlo. Bylo tam moc příběhu? Nebo byla veškerá kritika vyčerpána už v první půli a ten zbytek už mi nic nového překvapivého nepřinášel? A nebo se mi styl autora zkrátka přejedl? Možná všechno dohromady. I když přejedení se autorova stylu na 240 stranách je docela rychlé.
Nemohla bych tuhle knížku doporučovat. A kdyby ano, tak bych vás poprosila, ať si přečtete nějakou část ze začátku, pobavíte se nad neotřelým stylem, svérázným vyjadřováním a ve chvíli, kdy vás to omrzí, ať knihu s klidem zavřete a nedočítáte. Tak byste si totiž asi nezkazili dojem z díla, které asi není špatné a má nějakou hodnotu. Mě ale příliš unavilo.

neděle 2. září 2012

mé staré harrypotterovské lásky

Dovolím si dneska trochu sentimentální článek. Byly doby, kdy jsem Harry Potterem žila ještě více, než teď. Dokonce to tehdy vypadalo tak, že jsem spíše než knížky, četla fanouškovské povídky na internetu. Pár z nich mám chuť tu zmínit. Snad abych vám odkryla něco z toho, co se mi kdysi líbilo a abych ty povídky trochu propagovala, když už se mi tehdy tolik líbily.
Mívala jsem ráda povídky z doby Pobertů. Bohužel to většinou skončilo nějakou extra romantikou, ale co už! Ta doba se mi zkrátka líbila, byl tam Sirius, kterého jsem měla moc ráda a tak jsem si to užívala.
Z těchto povídek bych ráda poukázala na povídku Mé jméno, má krev. Najdete ji tadyhttp://me-jmeno-ma-krev.blog.cz/rubrika/me-jmeno-ma-krev
Nedávno jsem ji zkoušela číst znovu a zjišťuji, že jsem se stala kritičtějším čtenářem a povídka nedosahuje takových kvalit, jak se mi tehdy zdálo. Spíš právě naopak. Je to taková jednoduchá romantika. Co ale opravdu stojí za zmínku je pokračování této povídky z doby Harryho Pottera a jeho přátel, Mé jméno, má krev II. Autorka si vytvořila trochu upravený příběh od pátého dílu výše, je to mnohem lépe napsané, než jednička a v mnoha ohledech je znát, že slečna dospěla a vypsala se.
Dokonce existuje i třetí část, ta se ale sekla u dvanáctého dílu někdy v únoru  a od té doby je po povídce pusto, prázdno. Kdo ví, co se stalo.
Druhá povídka, která si zaslouží být zmíněna, je Útočiště od Danae. Najdete ho tady: http://fanfiction.potterharry.net/cze/povidka/1270|Utociste/
Autorka je mnohem obratnější, co se týče jazyka. Navíc se hodně věnuje mé oblíbené postavě - Severusi Snapeovi. Sice z něj vytváří trochu jinou postavu, ale dovede to zaonačit tak, že jí to skoro i věřím. I když možná proto, že chci. Nečetla jsem ji nikdy poslední dobou, pamatuji se ale, že byla hodně kvalitní.
Další povídka, která je opět z doby Pobertů a mívala jsem ji hodně ráda, je Vzpomínky a sny. Najdete ji tady. http://www.psihvezda.estranky.cz/clanky/vzpominky-a-sny/
Bohužel má jednu velkou vadu - je nedokončená a asi to tak zůstane.
A poslední klenot! Mezi povídkami se samozřejmě vyskytuje spousta nekvalitních výtvorů. Jsou tací, kteří vůči těmto slátaninám neberou servítky. Račte se na jednu takovou příšernou a vtipně komentovanou povídku podívat. http://zapovezenykabinet.sweb.cz/text/glospovidky/mesicvjinaci.html

I já jsem se tehdy pokoušela napsat nějakou povídku. Tuším, že jsem asi po dvou kapitolách skončila. Nedávno jsem na ni narazila. Nemuselo to být tak zlé, kdybych v tom pokračovala. Ale teď už se mi asi spíš chce psát vlastní věci, než psát o světě, který mám sice moc ráda, ale vymyslel ho někdo jiný.

sobota 25. srpna 2012

nejlepší kniha, kterou jsi letos přečetla - 30 day book challenge

Kathryn Stockett - Černobílý svět

kosmas.cz
Mám moc ráda, když mě nějaká knížka mile překvapí.  To se letos povedlo právě Černobílému světu, a proto ho hodnotím jako nejlepší letošní přečtenou knížku. Mohla bych na toto místo určitě posadit i jiný titul, k Černobílému světu se mi ale toto téma hodilo nejvíce. Ostatně jsem o něm chtěla někdy něco nepsat tak jako tak.
Tedy Černobílý svět! Trochu černobílý příběh, ale krásný. Na americkém Jihu v šedesátých letech vznikají mezi světem černých a bílých stále větší rozbroje. Přitom černé ženy vychovávají děti bílých matek a jsou dětem matkami spíše, než jejich matky biologické. A za všechnu jejich obětavou práci se jim nedostává ničeho než pohrdání ze strany bílých žen a potrhlých nápadů. Třeba že černí přeci nemohou sdílet s bílým obyvatelstvem společné toalety!
Slečna Skeeter po zkušenosti s chováním vlastní matky k jejich služebné ztratí trpělivost. Rozhodne se o tomto problému napsat knihu. Nezní to nejspíš tak děsivě, průlomově či odvážně, že? Jenomže si uvědomme, že v šedesátých letech emancipace nedosáhla takové úrovně, aby si ženy mohly psát a dělat, co chtěly. Netož aby jim to někdo vydal! Potom se také zamysleme nad tím, jak získávala Skeeter příběhy černošských žen. Ony se bály o svou práci a nemohly jen tak přistoupit na to, že si jejich příběhy někdy mohou přečíst jejich paní. Tyto těžkosti se ukazují být velkými překážkami v uskutečnění velkého snu Skeeter.
Velikým plusem této knihy je hlavní postava. Mladá emancipovaná a chytrá žena, co chce oproti všem očekáváním dokázat něco víc, než se pouze dobře vdát. Je velmi snadné se s ní, pokud je čtenářem dívka, ztotožnit a knihu si o to více užít.
Naopak se dá knize vytknout jistá černobílost. Černí v ní vystupují jako ti dobří a naopak. Naštěstí to ale není tak markantní kontrast, jako u filmového zpracování, které v tomto směru hodně pokulhává. I tak mají ale postavy nádech skutečného. Většinou si u každé z nich najdeme dobré i špatné vlastnosti. Jen je potřeba is na to někdy počkat, než se začneme vztekat nad jejich prvoplánovitou černobílostí.

čtvrtek 23. srpna 2012

není nad dětské knihy?

Meg Cabot - Krajina plná stínů

www.bux.cz
Když jsem byla mladší, slyšela jsem od kamarádek, že série Mediátor od Meg Cabotové je absolutně dokonalá a že skoro nic lepšího nečetly. A tak jsem si ji chtěla samozřejmě přečíst. Jenomže jsem chodila do malé zdejší knihovny a bylo to stále beznadějně rozpůjčované a tehdy je ještě za rezervace knížek platilo. Tuším že asi 8 korun a mně to tehdy přišlo hrozně moc. No, zkrátka jsem se k tomu nedostala.
Není to tak dlouho, co jsem si při prohlížení blogu Ohany přečetla článek o jejím vzpomínání na Mediátora a tak jsem si řekla, že když už mám ty prázdniny, tak bych se do toho taky mohla pustit. Sice už to nebude úplně aktuální a bude to tak trochu mimo mou věkovou kategorii, ale ráda bych viděla o co jsem přišla. A myslím, že o hodně. V kontextu toho, co jsem tehdy četla (i dívčí románky Lanczové a jí podobných to byly) by to rozhodně bylo perlou. Navíc mě docela překvapuje, že autorka, co je schopná napsat takovou, s prominutím, blbost jako jsou Princezniny deníky dokáže napsat docela slušnou knížku pro mládež.
Nečekejte nic naprůměrně duchaplného ve smyslu plného myšlenek. Najdete v knize pouze spoustu duchů. Hlavní hrdinka je totiž vidí a má za úkol jim pomáhat překročit hranici a dostat se mimo náš svět. Autorka dovede pracovat s napětím, povedlo se jí vytvořit sympatickou hlavní hrdinku, ze které naštěstí neudělala prvoplánovitého rebela a přidala tam trochu toho líbivého holčičího - tedy rozplývání se nad kluky a vztahové motanice.
A tak se to příjemně čte, není to úplně špatně a myslím, že kdyby mi bylo zase třináct, tak mě od těch knížek nikdo nedostane. I teď mám tak trochu nutkání si ze zvědavosti přečíst i další díly. Ale na druhou stranu bych možná mohla číst něco... Ale což, mám přece prázdniny a až je nebudu mít, tak si sem tam budu potřebovat u něčeho odpočinout!

středa 22. srpna 2012

kniha, kterou právě čtu - 30 day book challenge

Daniel Keyes - Růže pro Algernon

kosmas.cz
Vědecký pokrok  je velmi kontroverzní - kde je ještě to, s čím máme zkoušet něco dělat a kde je etická hranice, za kterou bychom už neměli pokročit? A jak se s tím vším srovnat.
Charlie má velmi nízké IQ. A protože "chce bít chitrí", lékaři na něm uskuteční pokus - operací zvýší jeho inteligenci, která postupně stoupá. Charlie se odstává během pár měsíců mezi nejinteligentnější lidi na světě, není-li nejinteligentnější všeobecně. U některých pokusných myší se ale objevoval jev, kdy se jejich inteligence začala zase snižovat. Jak to dopadne u Charlieho? A jak se člověk může vyrovnat s růstem inteligence, kdy si začíná uvědomovat, jak k němu lidé přistupovali, když se mu mohli smát za zády a on je nechápal. A jak se vyrovná se skutečností, že většina věděcké komunity k němu nepřistupuje jako k osobnosti, ale jako k objektu jejich pokusu.
To vše Charlie rozebírá ve svých pracovních hlášeních a je to nadmíru zajímavé.
Krásně se to čte. Zpočátku jsem se zalekla textů psaných Charlieho zmršeným jazykem, ale naštěstí se to natolik rychle vylepšilo, že jsem si na to ani nepotřebovala zvykat. Námět to má úžasný, zpracování také, jsem jen zvědavá jak to dopadne.
Doporučuji všem, ač jsem to ještě nedočetla!  Kniha je sepsaná na námět původní povídky, ale myslím, že její rozsah rozhodně není na škodu. Náhled do hlavy někoho, kdo se stává chytřejším a chytřejším si těch bezmála 250 stránek určitě zaslouží.

úterý 21. srpna 2012

30 day book challenge - kniha, kterou jsi naposledy četla

Peter Mayle - Dobrý ročník

www.bux.cz
Včera večer jsem byla extrémně utahaná z jednoho prostého důvodu - po dlouhé době jsem se nudila. Je vedro, tak se nedá nic dělat, všichni jsou pryč z města a už jsem doma moc dlouho v kuse. Doufám, že mě to zase brzy přejde! Ve stavu extrémního znudění totiž nastává zvláštní situace, kdy už ani do čtení něčeho pořádného se mi nechce. A tak jsem sáhla do hromádky knížek z knihovny, co přinesli rodiče. A pustila jsem se do Dobrého ročníku.

Viděla jsem kdysi film, který byl až příliš americký a až příliš romantický. A tak mě moc nezaujal. V knížce bylo něco z té romantiky potlačeno, hurá! Ale jinak to stejně za moc nestálo. Knížka to je oddychová, člověk se u ní určitě při čtení nezapotí, ale také ani krapet nezamyslí a nic ho nepřekvapí. Takže jestli můžu doporučit, asi to spíš nečtěte. Prý je Mayle dobrý, třeba jsem vzala do ruky špatnou knížku. A nebo mi to prostě příliš nesedí. I když je tam vlastně pěkný střet anglické a francouzské kultury a zvyků a povah! A také se mi moc líbí obálka.

Abych uvedla do obrazu ty, kteří o Maylem ještě nikdy neslyšeli, jde o britského autora, co píše knihy odehrávající se ve francouzském Provence. Max, muž středního věku, zdědí po svém strýčkovi usedlost s vinicí ve francouzském Provence, a tak se tam stěhuje, zapojuje se do tamějšího způsobu života a sžívá se s tamějším vínem. A vznikne z toho nenáročné čtení, co neurazí, ale na druhou stranu když si ho nepřečtete, vůbec o nic nepřijdete.

novinky.cz
Raději bych někdy zkusila rodilého Francouze Marcela Pagnola, ten by mohl Provence snad vystihnout lépe. A ještě bych si to mohla přečíst ve francouzské originále. Někdy se do toho pustím a dám vám vědět, jestli to spíše bude stát za přečtení.

jeden životopis umělcův

David Weiss - Nahý jsem přišel na svět

Nikdy jsem nebyla velkým čtenářem životopisů. Ve skutečnosti mám dojem, že jsem za svůj život přelouskala všehovšudy tři. Životopis J. K. Rowling v době, kdy mě kniha v sebemenší spojitosti se světem kouzelníků dokázala vtáhnout, ať už v ní bylo cokoliv (a jisté příznaky této choroby se objevují stále, ale o tom někdy příště), potom Loukotkové životopis Navzdory básník zpívá o Villonovi a abych se nedržela jen spisovatelů (a básníků), tak jsem si nedávno přečetla i jeden životopis sochaře  - Auguste Rodina.

Abych trochu zmírnila dopady svého hodnocení, které by si kniha asi zasloužila lepší, musím se přiznat, že asi nejsem životopisný typ. Přeci jen se mi líbí ta trocha fikce v románech, která pro nás činí beztrestně život postav zajímavější a poutavější. A životopis se přeci jen musí držet reality. A proto mu těžko můžeme vyčítat rozvleklost a opakování událostí - protože co byste čekali od sochaře jiného, než tvorbu soch? Proto pro všechny, co na rozdíl ode mně mají rádi životopisy, pusťte se do toho. V daném žánru je to skvost. Já jen tomuhle žánru nefandím.

Auguste Rodin vyrůstal a tvořil v (pro mě) krásné době impresionistů. Ve vyprávění se tedy nesetkáváme jen s ním, ale i s Monetem, Manetem, Cézannem a dalšími. Navíc, jak se dá očekávat, se většina Rodinova životního příběhu odehrává v Paříži, a tak má autor krásnou půdu pro Rodinovu inspiraci a působivé popisy.
V průběhu životopisu můžeme vidět jaké je vyrůstat s talentem pro tehdy neuznávané umění, jaké je vyrovnávat se s tím, že naše dílo společnost neuznává a jak prosadit své sny před rodinou. Je také moc krásné pozorovat sochařovo nadšení pro krásu a extázi z tvorby.

Mně osobně se nezamlouvaly pasáže z Rodinova soukromého života. Nedovedla jsem se smířit s jeho k chováním k jeho ženě, synovi a s jistou arogancí vůči okolí a s nelidskostí jeho jednání při zápalu nadšení z tvorby. Jako nejspíš každý génius měl něco ubráno v sociálním cítění. A nebo si to jenom myslím. Ale na druhou stranu možná v kontextu ostatních umělců nevedl život natolik zhýralý. Já jen mám určité představy úcty k ostatním lidem a nerada vidím, když se jich někdo nedrží. Ale k životu umělce toto nejspíš patří.

Další vadou na kráse je stále opakování námětů - Rodin něco dlouho tvoří, nemá na to peníze a pak se mu to nedaří vystavit, protože ho přes jeho geniální a originální styl odmítají. A to se stále opakuje, jenže pak už ho přijímat začnou. A tak jsem se asi od poloviny knihy nudila.
Na druhou stranu mám ale chuť zajet do muzea Auguste Rodina a podívat se na jeho sochy, co vyvolávaly takové opovržení a které autor v knihách dovedl krásně a do hloubky popsat. A kdybych se o Rodina konkrétně zajímala více, určitě by mě tato kniha nadchla.
Mám dojem, že mouchy, které jsem na knize shledala, nemůžu ani v nejmenším přišít na vrub autorovi, protože ten se s tématem popral skvěle a vytvořil úžasný životopis!

sobota 18. srpna 2012

oblíbená fikce - 30 day book challenge

John Wyndham - Den trifidů

bux.cz
Mám tak trochu dojem, že v žánru fantasy a sci-fi je v současné době spousta nekvalitních knížek. Třeba nejsou nekvalitní, ale jenom nejsou určené pro mě. Ale mám zkrátka dojem, že ta nepříliš povedená díla převažují. Možná je to tím, že jsou tyto žánry v současné době hodně oblíbené, a tak se vydávají i méně kvalitní věci. A nebo jsem se do těchto žánrů zkoušela dlouho začíst a tak jsem se těmi nepovedenými díly probrala.
A samozřejmě jsem narazila i na skvělé věci. Žel většinou to byla starší, časem prověřená, díla. Jako třeba Den trifidů.
Krásná, napínavá a výborně napsaná katastrofická sci-fi. Téměř celý svět oslepne a lidstvo skoro vyvraždí trifidi - vyšlechtěné chodící rostliny. A my pozorujeme strastiplné pokusy o přežití jednoho vidoucího.
I když jsem slyšela o čem kniha je, nepředpokládala jsem, že by se mi mohla líbit. Protože ale většinou dám na doporučení svého tatínka, pustila jsem se do ní. A určitě jsem nelitovala. Je to skvělá a poutavá kniha. Velmi čtivá a napínavá.
Dokonce stojí za přečtení i volné pokračování Noc trifidů. I když už je trošku slabší.

pátek 17. srpna 2012

oblíbená non-fikce - 30 day book challenge

Robert Fulghum - Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce

kosmas.cz 
Fejeton je mým oblíbeným publicistickým útvarem a Robert Fulghum je jedním z mých nejmilovanějších autorů pro chmurné nálady, protože mě z nich dovede spolehlivě vytáhnout.
A tato milá útlá knížka je sbírka jeho fejetonů. Jsou to příběhy ze života se spoustou vtipu, překvapení, radosti ze života a vše podané tak krásně! A moudře! A dokonce často bez zbytečné pompéznosti. Mým oblíbeným fejetonem je zamyšlení nad tím, jak dokonalé jsou voskovky a co všechno se s nimi dá dělat. A dále jsem konečně zjistila, jak se hraje hra na Obry, trpaslíky a skřítky. Jen ty mořské víly tam žádné nebyly. Ale to už je jen pár poznámek pro knihy znalé.
A pro ty, co se ještě s těmito krásnými fejetony neseznámili, mám jedno doporučení - zkuste to! Stojí to za to. A nečtěte to najednou. Já si knížku někdy namátkou otvírám před spaním, aby se mi lépe spalo. A usínám pak s úsměvem na rtech.

středa 15. srpna 2012

oblíbená kniha, kterou jsem četla ve škole - 30 day book challenge

Erich Kästner - Luisa a Lotka

kosmas.cz
Ve škole pod lavicí jsem přečetla spousty knížek. Ale počítala jsem jen ty, které jsme četli ve škole povinně všichni najednou. A těch mnoho nebylo. A tu nejlepší z nich už jsem dokonce měla přečtenou předtím, než jsme ji četli ve škole. To byly Děti z Bullerbynu. A pak jsme četli něco od Erich Kästnera. A v druhé části knížky byla Luisa a Lotka. A já četla souběžně oba dva příběhy. Ten, co jsme četli společně jsem si vždycky načetla dopředu a skákala jsem do druhé části na Luisu a Lotku. Byla to veliká sranda a ta Luisa a Lotka byla lepší. Ale byla jsem tehdy také za vyvrhele, co nedává pozor, protože když jsem byla vyvolaná, tak jsem věčně nevěděla, kde jsme. Ale to už je úděl dětí, co umí číst předtím, než šly do školy.
Jinak je tato knížka moc milé vyprávění o dvojčatech, co se náhodu potkají na letním táboře a rozhodnou se vyměnit. Každé putuje k druhému z jejich rodičů.

úterý 14. srpna 2012

kniha, ve které je moje oblíbená scéna - 30 day book challenge

Zdeněk Jirotka - Saturnin

knihobeznik.cz
Tak jsem do 30 Day Book Challenge zařadila další svou oblíbenou klasiku! Je třeba vám Saturnina představovat? Předpokládám, že ne, a tak se dostanu hned ke své oblíbené scéně, z této knihy. Těžko jsem vybírala, protože skvělých momentů je tam spousta. Ale nakonec jsem vybrala krásný začátek této knížky, který mě donutil si ji přečíst jednoho zimního večera za špatné nálady celou najednou. A věřte tomu, že na náladu to byl nejlepší lék! Tedy koblihová teorie doktora Vlacha! Nebyla jsem si tehdy jistá, co od Saturnina čekat, ale hned tento úvod mě ke knížce připoutal neuvěřitelnou silou.
Kdo není informován, dle doktora Vlacha se dají lidé rozdělit do kategorií dle toho, jak se chovají při pohledu na plnou mísu koblih v poloprázdné kavárně. První kategorie lidí se na koblih pouze dívá, druhá se baví představou, co by se stalo, kdybyste je začali házet po návštěvnících kavárny a třetí kategorie lidé jsou ti, co by to zkusili. Do té třetí kategorie patří Saturnin! A v tu chvíli jsem si Saturnina zamilovala!
Mimochodem víte, že Saturnin je normální jméno, co najdete ve francouzském kalendáři? Já jsem to zjistila při pohledu do kalendáře, když jsem byla ve Francii v rodině. A musela jsem jim pak dlouze vysvětlovat, proč jsem při pohledu na kalendář tolik valila oči z důlků a proč jsem se ptala, jestli jméno Saturnin vážně existuje....

pondělí 13. srpna 2012

jak jsem nahlédla do říše divů

Lewis Carroll - Alenka v říši divů

bestmoodle.com
Někdy je chyba čekat příliš mnoho! Alenka pro mě byla vždycky symbolem neomezené fantazie a jakýmsi způsobem jsem si oblíbila i postavu Alenky, přestože jsem knihu neměla přečtenou. Jen jakousi její dětskou Disneyovskou verzi kdysi dávno. Možná to bylo pro přirovnání, co tu stojíš a koukáš jako Alenka v říši divů. A nebo pro přirovnávání k Alence v Třetím přání.
Rozhodla jsem se tedy, že si Alenku přečtu, abych věděla, co že se mi to vlastně asi tolik líbí. Přečetla jsem si to v angličtině.
Možná jsem v angličtině nepojala veškeré vtipy a hrátky s jazykem, a tak jsem se o něco ochudila. A nebo už nejsem dítě, a tak moje fantazie není natolik otevřená (ale to doufám, že není ten pravý důvod). Jenže mě to ke konci prostě moc nebavilo!
Začátek knížky jsem si docela užívala. Alenčino zmenšování se, zvětšování, rozhovor s Houseňákem a podobně. Jenže všechny tyto pasáže byly velmi rozvleklé. Nebyla jsem ani schopná spočítat, kolikrát přesně se Alenka přede dveřmi, kterými proběhl bílý králík, zmenšila a zvětšila. Měla jsem dojem, že kdyby se dvakrát zvětšila a dvakrát zmenšila, pak by spadla do jezera slz a pokračovala by jedním zvětšením a jedním zmenšením, stačilo by to. Mně ale přišlo, že celý tento akt změny velikosti tam probíhá pořád a dokolečka. Jako kdyby autor na něco přišel a musel to pořád opakovat. A tak tomu bylo i u některých dalších scén. Proto se mi knížka nečetla moc dobře. Bylo tam příliš mnoho rozvleklých scén, které opakovaly stále jedno a to samé.
Na druhou stranu to možná bude moje chyba. Četla jsem knížku anglicky a opakování mi možná neodsýpalo tolik proto, že jsem zkrátka četla pomaleji než česky.
Některé pasáže ale byly moc pěkné. Oblíbila jsem si třeba Houseňáka s vodní dýmkou. A kočku Šklíbu také. A Alenku jsem nepřestala mít ráda. Byla totiž mile popletená, zmatená a zbrklá. A hlavně měla úžasně otevřenou hlavu všem novým nápadům. Jen se mi až tolik nelíbil příběh, do kterého Alenka tou králičí norou spadla! Ale čemu se divit, když to byl vlastně jen sen, že?
A odkdy sny dávají smysl a drží se nějakého řádu a vyhovujícího počtu opakování podobných situací?

kniha, o které říkám, že jsem ji četla, ale není to pravda - 30 day book challenge

Žert - Milan Kundera


kosmas.cz
Bylo mi tehdy šestnáct, když jsem se rozhodla, že je na čase s i přečíst něco od Kundery. A o Žertu se hodně mluvilo, a tak jsem si ho vypůjčila v knihovně.
Nemůžu říct, že by mě to tehdy vůbec nebavilo. Ale ani mě to ničím moc nezaujalo. Možná byl o době, o které jsem toho moc nevěděla. Možná byl o zkušenostech, které jsem neměla. Možná ještě nebyl pro mě. A tak jsem ho nedočetla, i když jsem z toho měla trochu výčitky svědomí.
Pak jsem postupem času přečetla snad všechno, k čemu jsem se dostala, ale k Žertu jsem se nikdy nevrátila, což je jakýsi dluh, co musím splatit.
Viděla jsem v minulém roce film, takže znám příběh knihy a myslím, že pro tentokrát už by se mi mohla líbit trochu víc. Tak uvidíme.
A proč tvrdím, že jsem ho přečetla? Ani nevím, ale s oblibou říkám, že jsem od Kundery přečetla všechno, co se dalo.

neděle 12. srpna 2012

jak jsem si konečně zamilovala pratchetta

Terry Pratchett - Zaslaná pošta

Prostě to nešlo!

Dlouhou dobu jsem se snažila přijít na to, proč většina mých kamarádů bezmezně zbožňuje zeměplošské knížky. Zkoušela jsem se do této série také začíst. Říkala jsem si, že nejlépe se mi to určitě povede, když začnu chronologicky. A tak jsem jako první měla v ruce Lehké fantastično a prostě to nějak nešlo! Nezaujalo mě to, nepohltilo. A tak jsem Pratchetta založila do kategorie - nebaví mě to. Pak jsem se náhodou dostala k Národu a proležela jsem u čtení celý den. Říkala jsem si, že když někdo dovede napsat tak skvělou knížku, musí být i ty ostatní dobré.
A tak jsem si půjčila Zaslanou poštu.


Příběhovější Zeměplocha, než ty úvodní

fantasyobchod.cz
Zaslaná pošta je delší Zeměplocha, jejíž ústřední postavou je Vlahoš von Rosret. Dostává za úkol vzkřísit poštovní úřad v Ankh-Morporku, který už je mnoho let přímo pohřben v hromadě nedoručené pošty. Celou práci mu znesnadňují jeho zaječí úmysly a konkurenční boj s Velkou semaforovou linkou. A tak se s tím pere po svém. A to výborně, vtipně, neotřele.

Knížku jsem zhtla velmi rychle, většinu v podstatě za cestu vlakem do Brna, protože mě bavila a to i ve smyslu, že jsem se nad ní musela smát. Nepředstavujte si, že jsem ležela smíchy ve vlakové uličce. Kniha mě rozesmívala spíše mírně, vyvolávala mi na tváři úsměv a zpříjemňovala mi cestu.

A tak mám doporučení pro všechny, co se třeba do Zeměplochy nezačetli již při prvním setkání - nečtěte první zeměplošské knížky, ale nějaké novější. Třeba právě Zaslanou poštu. Má moc pěkný a přehledný děj. A pak třeba dostanete, stejně jako já, chuť si přečíst Zeměplochu celou.

A pak nemůžu nezmínit skvělého překladatele. Myslím, že většina Pratchettova úspěchu v České republice stojí na bedrech Jana Kantůrka! A abych mohla porovnávat originály a překlady, mám půjčené z knihovny Lehké fantastično v angličtině. Takže pokud se mi ho povede dočíst, pokusím se tu nějaké srovnání napsat.

pátek 10. srpna 2012

expresionistický obraz japonského podsvětí a liské obrazotvornosti

Haruki Murakami - Konec světa and Hard-boiled Wonderland

kosmas.cz
Haruki Murakami je dnes už velmi známý japonský spisovatel, který umožňuje evropanům nahlédnout do japonské mentality. Konec světa je dalším jeho počinem, který byl před dvěma lety přeložen do češtiny. Jde o jedno z jeho starších děl, jeho volným pokračováním je Kafka na pobřeží, který se na českých trzích objevil už před delší dobou. Pokud chce někdo nakouknout do psaní tohoto autora, doporučuji pro začátek spíše Kafku na pobřeží, je stravitelnější pro seznámení s touto neobvyklou literaturou.
Někdy je Murakamimu vyčítáno přílišné poevropštění děl, ale je už na každém, zda si to vyloží jako pozitivum nebo negativum.

Vzhůru do Tokia a fantazie 

Bezejmenný hrdina, muž - kalkulátor žijící v Tokiju v blízké budoucnosti, je pozván starším profesorem do jeho podzemní pracovny, kde má zpracovat data týkající se výzkumu lebek. Vše proběhne jak má a muž se vrací domů. Prožívá neobvyklý románek s knihovnicí, ale pak se vše změní. Jeho byt zdemolují dva neznámí muži, navíc mu dýchají na paty kódmani a pokoutníci, od kterých se nedá čekat nic dobrého. Do toho všeho přichází profesorovy vnučka se zprávou, že má nastat konec světa, její dědeček se ztratil a je třeba ho najít.
Zároveň za brány a hradby města Konec světa přichází jiný muž. Je mu odebrán jeho stín, jako všem ostatním obyvatelům města a stává se knihovníkem, který čte staré sny. Ví, že něco opustil, ale neví co. Zdá se mu, že něco ztrácí, protože je stále méně schopen citů. A navíc se nechává laxně svazovat podivnými pravidly ještě podivnějšího města.
Osudy těchto dvou mužů se postupně začínají proplétat asi jako když pozorujete, jak se barva ze sáčku čaje vpíjí do horké vody. A pak je najednou vše barevné!
 Téměř reálný svět se postupně propojuje se světem fantastickým, až události v jeden okamžik splynou, v bou světech získají stejnou platnost.
Ten okamžik je fascinující. Duše se potácí na hranici dvou světů a neví, jestli odejde nebo zůstane.

Jako Kafka na pobřeží

Kniha mi strukturou i myšlenkami, co vyvolávala, připomněla Kafku na pobřeží. Následně jsem zjistila, že Konec světa je jakýmsi předchůdcem Kafky a tyto knihy mají záměrnou návaznost.
Kafka na pobřeží je trochu reálnější, možná se snadněji čte. Já jím začínala s Murakamim a nadchnul mě pro něj. Konec světa je oproti tomu náročnější, ale zato plnější, více zahloubaný. Až budete mít někdy chuť si zapřemýšlet a nechat se unést, otevřete si stránky právě této knihy! Budete okouzlení.

čtvrtek 9. srpna 2012

pár slov a drobná omluva

Již asi tři týdny tu přibývaly jen články z 30 Day Book Challenge a nebylo v tom nějaké výrazné ozvláštnění. Tímto se vám chci omluvit a slíbit, že se teď pokusím příspěvky trochu promíchat, vylepšit. Byla jsem teď dlouho dobu pryč, a tak vše běželo jako předpřipravené, tak proto ta monotónnost. Teď to bude lepší.
Můžete se těšit na pár slov k Murakamiho knize Konec světa a Hard-boiled Wonderland, na mé nadšení z nadchnutí se do Prattcheta a pár slov o Alence v říši divů.

můj první kundera ve francouzštině

Milan Kundera - L'Ignorance

Trocha egoistického chvástání

Dokázala jsem to! Na čtvrtý pokus jsem přečetla první knihu ve francouzštině. Mám chuť se pustit do další, tentokrát méně složité. Ale uvidíme, jestli k tomu budu mít motivaci. Velmi silná motivace byla totiž klíčem mého prvního čtecího úspěchu v cizím jazyce. L'Ignorance do češtiny přeložená není a dle mého skromného odhadu asi ani nebude. A tak mi nezbývalo, než se pustit do originálu. A byl to boj! Ale skvělý, i když s kapkou lítosti.
livre.fnac.com

Mám totiž chuť vám říct: "Nečtěte to!" Pokud tedy neumíte francouzsky naprosto skvěle. Všechny předešlé Kunderovy knihy jsem si užívala a spíš než do děje jsem se potápěla do myšlenek okolo a do toho, co z chování postav vyplývá. U své oblíbené Nesnesitelné lehkosti bytí vám nejsem schopná převyprávět děj - prostě mi v hlavě utkvěly jiné detaily. Jenže to se u čtení ve francouzštině změnilo! Dějovým linkám jsem byla schopná porozumět, držela jsem se jich jako klíště a právě po dějových pasážích jsem šplhala vzhůru ke konci knihy. Zamýšlecí pasáže pro mě byly ve francouzštině zatraceně těžké a mám dojem, že jsem tím byla o mnohé ochuzena. Asi se ještě budu muset hodně učit a pak se pustím do čtení znova.

Konec líčení jazykových obtíží

Kniha samotná je o pocitech emigrantů, o návratu, smíšených pocitech a citech.
Na začátku knihy rozebírá Kundera slovo nostalgie, rozebírá ho, hledá jeho významové rozdíly v různých jazycích, různá synonyma a podobně. Říká, že všichni emigranti jsou stiženi nostalgií a přirovnává je k Odysseovi.
Irena žije ve Francii, je také stižena nostalgií, ale zároveň v něčem svou zemi nenávidí. Když se po revoluci vrací do Čech, stává se jakýmsi vyděděncem. Mám být ráda, že je zpět, ale v tolika ohledech Čechy nenávidí a navíc se již po tak dlouhé době vůbec necítí jako doma. Nikdo se nezajímá o to, jak žila a žije ona. Všichni jsou zaujati jen pro svou realitu.
Druhou figurou na Kunderově šachovnici je v této knize Josef. Také emigrant, který jede na nějakou dobu do Čech za bratrem. Opět je u něj vidět střet se zaběhnutým způsobem života, do nějž už on nezapadá. Nachází také svůj deník z dob dospívání, ve kterém vidí, jak se tehdy choval ke své tehdejší dívce a není ochoten se se svou minulostí srovnat.
Tito dva se potkávají, zaplétají se spolu a Irena poté rozplétá něco málo z minulosti.

V díle je opět spousta myšlenek, které mi možná unikly. Nejspíš je kniha také hodně osobní, Kundera musel vycházet ze svých emigrantských zkušeností, aby mohl popsat rozpor, jaký se nachází v nostalgii - tedy touze po domově.


neděle 5. srpna 2012

kniha, kterou se chystám číst - 30 day book challenge

Jon Krakauer - Útěk do divočiny

Někdy se stane jistá nepříjemná věc. Samozřejmě jsou na světě i horší události, ale já zkrátka nesnáším, když vidím film a následně zjistím, že má knižní předlohu.
Takto jsem se podívala na Into the Wild, načež jsem zjistila, že je to natočené dle knihy, která podává svědectví o stejné události.
Kniha je dokumentární dílo o mladíkovi, co odejde po maturitě z domu, dva roky jezdí po státech a živí se, jak to zrovna jde, a pak se vydává přežít na Aljašce.
Jsem na knihu zvědavá, protože mě zajímá, jakým způsobem se mladík na Aljašce živil a dává mi to náhled do toho, jak moc je člověk schopen být samostatný.

sobota 4. srpna 2012

oblíbená obrázková knížka - 30 day book challenge

Walt Disney - Lady a Tramp

kfilmu.net
Protože by další téma 30 Day Book Challenge opět směřovalo k drobně sentimentálnímu povídání, zkrátím to. Lady a Tramp není obrázková knížka. Mně ji ale rodiče četli, když jsem ještě číst neuměla, proto je pro mě obrázkovou knížkou. Nakonec jsem ji uměla nazpaměť, a tak si to chudáci nemohli ani zkrátit.
Bylo to milé, napínavé povídání o pejskách. Toť vše! Paměť zklamala, víc si nepamatuju. Krom toho, že to bylo ještě i o vánocích a byly tam spousty krásných a velkých obrázků.

středa 1. srpna 2012

kniha, kterou jsem četla nejvíckrát - 30 day book challenge

J. K. Rowling - Harry Potter a kámen mudrců

databazeknih.cz
Byla jsem tehdy malá druhačka, co milovala knížky. Dělala jsem spoustu věcí, ale knížky byly má vášeň. Patřila jsem k těm dětem, co četly s baterkou pod peřinou, ve škole jsem již od první třídy četla napřed a bylo mi vyčítáno, že nedávám pozor a... Myslím, že si každý knihomol dovede představit o čem mluvím. A tehdy jsem dostala k vánocům Harryho Pottera a kámen mudrců.
Ne, nebyla to láska na první pohled! Já se 14 dní prokousávala první kapitolou, která mě zoufale nebavila. Navíc jsme byli s rodiči někde na horské chatě, a tak jsem si raději hrála s ostatními dětmi, než abych jezdila s nějakým pánem do jeho firmy na vrtačky. Jenomže pak přišel Harrymu první dopis! A světe div se, zbytek knížky jsem měla přečtený během dvou dnů (možná i za kratší dobu, ale nechci své osmileté schopnosti přeceňovat).
Za vysvědčení na konci ledna jsem dostala Tajemnou komnatu, v březnu jako náplast na hořkost po jedněch závodech vězně z Azkabanu.
Harrymu jsem propadla! První díl jsem za rok přečetla jedenáckrát. Od té doby ještě mnohokrát, a tak jsem přesvědčená, že číslo dvacet jsem nejspíš pokořila. Ještě dnes jsem schopná vám odcitovat první stránku knihy, tak hluboko se mi to vrylo pod kůži. Další díly jsem četla také stále dokolečka, snila jsem o tom, jak mi v jedenácti přijde dopis a já pojedu do Bradavic a pak najednou bum! Natočili film, který se mi tehdy vůbec nelíbil. V mých představách byly totiž Bradavice jiné. Ale to by ještě nebyla taková tragédie. Průšvih byl, že se lidé v České republice začali o Harryho také zajímat. Jenomže kouzelnický svět byl přeci můj a oni mi do něj neměli co zasahovat!
A dovedete si představit, jak jsem těžce nesla, když  jsem na Ohnivý pohár musela čekat od 11. listopadu, kdy vyšel, až do vánoc? Bylo to hrozné utrpení.
A následné čekání na pátý díl bylo ještě horší. Ten pro změnu v knihkupectvích prodávali od půlnoci, a tak jsem si ho vzala a četla do rána, přes den a tak dále.
Pokračovalo to podobně, jen s jistým nadhledem a odpuštěním pro filmy a všechny ostatní, co si Harryho zamilovali. Co na tom, že já dřív?
Psala jsem jednu dobu dokonce fanouškovské povídky a velmi jsem si ten svět užívala. A užívám si ho dodnes! Mohla bych si ty knížky zase pěkně popořadě přečíst. A taky mám ohromnou radost, že mám všechny knížky v prvním vydání, dokonce i první díl, který má obálku, co se jen tak u někoho nevidí.
Promiňte ten rozvleklý a nadšený výlev, já si ho pro dnešek musela dopřát, protože mám radost, že ani s dalším rokem navíc jsem této pohádce neodrostla!

úterý 31. července 2012

kniha, která mě změnila - 30 day book challenge

Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

kosmas.cz
Opět bych mohl vybírat z mnoha knih a mnoha způsobů, jakým mě kniha měnila. Tato změna je ale z těch novějších (počítám, že jsem ji četla asi před třemi lety), a tak mi přijde víc k věci, když se o ní zmíním. Navíc jsem se tu teď v několika tématech hrabala dětskými knížkami, a tak nebude ke škodě se posunout trochu jinam. Trochu hodně jinam.
Kunderu považuji za jednoho z nejlepších českých autorů. Je pro mě jednou z motivací, proč se naučit pořádně francouzsky a jako návnada mi už pěknou dobu stojí v knihovničce jeho L'Ignorance, u níž to s českým překladem nijak růžově nevypadá. Stačí si uvědomit, jak dlouho trvalo, než byla u nás vydána Nesnesitelná lehkost bytí. Právě o té chci mluvit, tak se vydáme k věci.
Kniha je o kýči, o lehkosti života, kdy vlastně o nic nejde a to nás ubíjí. Je to také krásně podaná pornografie.
Ten poslední bod je pro mě právě ten, který mě nějakým způsobem (hlavně tedy v oblasti čtenářské) změnil. Nemívala jsem erotické scény v knihách moc ráda, nějakým zvláštním způsobem jsem se u nich styděla. Možná by bylo přesnější říci, že bych nebyla ochotná přiznat, že právě čtu pasáž knihy, která je o sexu.
Při čtení Nesnesitelné lehkosti bytí mi veškeré erotické scény přišly tak přirozené, popisované s jasnou samozřejmostí, že jsem je začala vnímat zcela jinak. Jejich samozřejmý popis mi je učinil přirozenými, umožnil mi číst je a brát je jako mně vlastní. Navíc jsem schopná o sexu bez potíží mluvit.
Nevím, jestli za to mohlo toto dílo nebo shoda náhod. Alespoň minimálním naťuknutím mi ale přečtení muselo být.
Tím samozřejmě nechci opomíjet i další důležitou, snad ještě důležitější složku knihy, a to její filozofické vyznění, úvahy. Ty mě uchvátily, nadchly, zároveň mi z nich bylo smutno, ale nezměnily mě, alespoň ne tak, že bych si to uvědomovala. (protože každá kniha v nás něco zanechá)
Nesnesitelná lehkost bytí je těžká kniha, ale krásně těžká! I když něco zlehčí vtipem a mluví o lehkosti...

pondělí 30. července 2012

kniha, kterou mám ráda, ale stydím se, když to mám říct

Jacqueline Wilsonová - Půlnoc

databazeknih.cz
Nejsem velkým zastáncem červené knihovny a knížek pro dospívající holky. Přiznávám se, že jsem si obdobím, kdy jsem četla Lenku Lanczovou a předtím právě Jacqueline Wilsonovou, prošla. Má to něco do sebe, ale na druhou stranu jsou jedna knížka jak druhá a moc si z nich člověk neodnese.
Jedna jediná, která mi uvízla v paměti a dokonce i v knihovničce je z této doby Půlnoc. Přijde mi totiž v kontextu díla Jacqueline Wilsonové něčím odlišná.
Vypráví o dívčině Violet, která si zamiluje díla Caspera Dreama o vílách. Jsou to dětské knížky, ale ona je má ráda i když je starší. Jsou pro ni totiž synonymem naplnění snů. Sama si i víly ušije, píše každý den autorovi knížek dopis, který ukládá do krabice. Jako malé jí totiž Casper odepsal a ona si ho velmi idealizuje a dopisy jsou pro ni jako deník.
Vyrovnává se s podivným chováním jejího bratra, kamarádky Jasmine a podobně.
Nakonec nachází odvahu pro vlastní sny, co nebudou patřit jen vílám.
Knížka je velmi mile napsaná a mám dojem, že starší čtenáře asi nezaujme. Já si ji ale pamatuji tokovou, jaká na mě udělala dojem a jen tak ji z hlavy nevypustím.

neděle 29. července 2012

nejkratší kniha, co jsem přečetla - 30 day book challenge

Zdeněk Svěrák - Tatínku, ta se ti povedla

bux.cz
Marně jsem přemýšlela a pak jsem vybrala svou oblíbenou dětskou knížku, která je rozsahem menší než malá. Ale přitom je moc pěkná.
Je zkrátka o tom ,že má tatínek dětem vyprávět pohádku a zcela nemá tušení jak na to. Zkouší se postupně učit od maminky, chce dětem číst z knížek, ale vše je marné.
Až nakonec nalezne pomoc na kouzelném Kozákově.

Knížka je to moc pěkná, vypráví o tom, jak se naučit používat fantazii. Navíc je doplněná krásnými ilustracemi Adolfa Borna!

pátek 27. července 2012

nejdelší kniha, co jsem přečetla - 30 day book challenge

Susanna Clarková - Jonathan Strange a pan Norrel

kosmas.cz
Nejsem si jistá, která z přečtených knih byla nejdelší. Hlavně to nemohu posuzovat jen podle počtu stránek, protože písmenka jsou různě velká, stránky rozdílně rozsáhlé a ještě je spousta dalších faktorů. Tato kniha pro mě byla ale nejdelší z toho důvodu, že mě moc nebavila, a tak jsem měla problém se do ní začíst. A to je u té spousty stránek problematické. Navíc jsou tam velmi malá písmenka.
Jde o viktoriánský román, je v něm trocha kouzel, pár elfů, trochu záhad, ale je to příšerně roztahané. Možná nejsem dobrý čtenář, ale tohle bylo opravdu dlouhých 700 stránek.

Na druhou stranu mám ráda poznámky pod čarou, kterých jsem si tu užila a kniha má moc pěkný přebal a obrázky. A je tam pár světlých částí, které se četly pěkně a navíc byl pěkně vyřešený konec.

středa 25. července 2012

kniha, kterou jsem přečetla jako první - 30 day book challenge

Eliška a táta Král - Hana Doskočilová

arara.cz
Šla jsem o rok později do školy, a tak jsem uměla číst už před nástupem do první třídy. Eliška byla první knížka, kterou jsem si přečetla úplně sama. V první třídě jsem pak už nadšeně četla trochu rozsáhlejší Pipi a Děti z Bullerbynu.
Eliška patří mezi knížky, co jsou prezentovány jako první čtení. Má tedy písmenka jako kobyly, spoustu obrázků a je to zkrátka moc pěkně vyvedená knížka. Je o malé holčičce, co žije s tátou, někdy má problémy s ušima, někdy se o ni starají až příliš starostlivé tety a ještě hledá tátovi nějakou maminku. A to je asi celé. Co byste od nějakých 60ti stránek chtěli?
Ale já tu knížku měla ráda. Zvlášť, když jsem ji sama četla!

A nevědomky jsem díky ní převezla paní učitelku u zápisu. Dávali mi tehdy obrázky, ať zkusím poznat, co je na nich za obrázky a já si tam fikaně přečetla názvy... Paní učitelka se mě ptala, jak jsem to všechno poznala, tak jsem jí řekla, jako kdyby byla úplně mimo, že jsem si to přeci přečetla, když je to tam napsané. A to všechno díky tomu, jak jsem se na Elišce naučila číst.

pondělí 23. července 2012

kniha, jejíž hlavní postavu bych si vzala - 30 day book challenge

Jane Austenová - Pýcha a předsudek

bux.cz
Konečně vám také ukážu něco z povinné školní četby, co jsem si zamilovala. Pýcha a předsudek je možná trochu červená knihovna, ale moc pěkná, úplně jiná než ta dnešní a velmi vtipná. Ano, Jane Austenová má úžasný nadhled nad knihu a skvělý humor. Nebudete nejspíš při čtení ležet smíchy na zemi, ale pobavíte se zcela bezpochyby.
A teď k té slibované postavě - pan Darcy. Neříkám, že bych si ho určitě vzala, ale pokud bych si měla z knih vybrat, tak nejspíš jeho. Je těžké takto vybírat, když jsem jedna z těch výjimek, která je se svým drahým protějškem spokojená. Ale i tak - ta Darcyho povaha! Ohromě mi imponuje. Darcy je náročný, potřebuje chytrou ženu, pěknou, trochu drzou, nesmí být uťáplá. A protože je náročný, tak mi to imponuje.
Navíc on sám je trochu odměřený, ironický, velmi chytrý a pokud má někoho rád, tak velmi.
Ale nemám ráda tuhle knihu jen díky Darcymu, kdo nečetl, ať to zkusí.

A mimochodem, opět musím pochválit filmové zpracování, které se povedlo!

sobota 21. července 2012

kniha, jejíž hlavní postava je mi nejvíc podobná - 30 day book challenge

Astrid Lindgrenová - Pipi Dlouhá Punčocha

kosmas.cz
Jsou lidé, kteří mají jako idoly zpěváky, herce, pro mě to od malička byly knižní postavy. A tak jsem se jim chtěla podobat. Málokdy se mi to povede, ale nejdále jsem se dostala u Pipi Dlouhé Punčochy. Myslím, že tuto dívčinu není potřeba představovat. Ať už ji znáte z knížky nebo z pěkného televizního seriálu, který i jako zaujatý knihomol musím pochválit (ale na knížku to nemá, to jen aby nedošlo k mýlce), jistě je vám jasné o koho jde.
A jak být jako Pipi Dlouhá Punčocha? Od přírody jsem vysoká, mám ráda barvy, a tak není oblečení daleko od Pipiiny strakatost, stačí každý den na chvíli zapojit fantazii a stanu se třeba píditelem. Jediné, co se mi nepovedlo, jsou pihy. Ty od přírody nemám takové, jaké bych si představovala a asi s tím nic neudělám. Ale zrzavá už jsem, přestože jsem si toto přání splnila až když jsem Pipi přerostla.
Nikdy ji ale asi nepřestanu mít ráda a nepřestanu se snažit podobat se jí. Je totiž pěkné zůstat tak trochu napořád dítětem, nemyslíte? Je radost divit se, radovat se a třeba si trochu průhledně zalhat, jen ať se pobavíte se svou fantazií.

čtvrtek 19. července 2012

kniha, která připomíná můj život - 30 day book challenge

Phillip Pullman -"trilogie" o Sally Lockhartové

daemon.cz
V posledním příspěvku ještě Pullmana nebylo dost, musím se o něm ještě zmínit. Mám obavy, že tentokrát jsem se s výběrem knihy trochu sekla. Velmi jsem si svůj život zidealizovala, hlavně svou povahu, a vlila jsem  se do hlavní hrdinky. Nu což, můj život ty knihy asi příliš nepřipomínají. Velmi jsem se ale ztotožnila se Sally, a tak jsem přesvědčila alespoň sama sebe, že přesně sem ty knihy patří.

daemon.cz
  Trilogie o Sally Lockhartové jsou díla, díky kterým se Phillip Pullman proslavil. Jejich děj se odehrává ve viktoriánské Anglii, jsou trochu zidealizovaná a využívají doby, do které jsou posazena, ale čtou se skvěle. Sally, mladá dívka se seznamuje s osazenstvem obchůdku mladého fotografa a v každém dílu řeší nějaký detektivní případ, který je ale s těmi, které jsou v jiných dílech, úzce propleten. Navíc se veškeré případy postav velmi silně osobně dotýkají a ony se s tím musí srovnat.
bux.cz
Sally je emancipovaná žena. Žije sama, založí si vlastní firmu, specializuje se na finanční poradenství a ještě dalšími způsoby, které vám tu nechci vyjmenovávat, abych neprozradila, co nemám, se vymyká tehdejší společnosti. Naštěstí má přátele, kteří nejsou konvencemi svázání stejně tak, jako ona.
Nejsem stejná jako Sally Lockhartová, její povaha mi je ale velmi sympatická a v mnoha ohledech bych se jí někdy chtěla vyrovnat.

Ještě musím dodat, že tato série vlastně není trilogií. Má čtyři díly, ale ve čtvrtém už hlavní hrdinkou není Sally a odehrává se s časovým odstupem, a tak jsem si ho nedokázala zamilovat. Série pro mě tedy zůstává trilogií.

úterý 17. července 2012

kniha od mého oblíbeného autora - 30 day book challenge

Phillip Pullman - trilogie Jeho Temné Esence

Opět jsem si  nebyla jistá, jak pojmout oblíbeného autora, jsem jen ráda, že autor této výzvy nepoužil slovo nejoblíbenějšího, protože bych před sebou měla velmi těžký výběr.
Tedy Phillip Pullman! Je to anglický autor píšící knihy hlavně pro mladší čtenáře, ale jejich hloubka neurazí ani čtenáře dospělého. Upřímně řečeno ve mně jeho knihy vzbuzují dojem, že nemají cílovou skupinu. Pro děti jsou možná až moc hluboké a pro dospělé jsou to někdy příliš dětská vypravování. Já jsem se v jeho příbězích ale našla.
Kromě jiného Pullman napsal fantasy trilogii Jeho Temné Esence. Nechci se příliš pouštět do podrobností příběhu, protože bych se tím dostávala na tenký led a mohla bych vám z obsahu prozradit něco, co jsem nechtěla. Nicméně máme v trilogii dva ústřední hrdiny, kteří jsou pro záchranu přátel a postupně i světa schopni bojovat i proti lidem, u kterých by je nenapadlo, že mohou být nepřáteli.
Jeho díla budí veliké pobouření v náboženských kruzích, protože se Pullman v nepříliš neprůhledných jinotajích naváží v knihách do církví, a tak vkládá do děl mnoho ze svých přesvědčení.
daemon.cz
Knihy jsou to velmi čtivé, překvapivé a za velké plus považuji velmi pěkné hlavní postavy, které si čtenář zamiluje.

wales.cz
Trilogie se u nás objevuje ve dvou překladech. Dle mého názoru je starší překlad povedenější, proto doporučuji spíše ten. Poznat se dá dle kýčovitých obálek a je vydaný nakladatelstvím Classic Books. Navíc se liší názvy. Jednotlivé díly se ve starším překladu jmenují Světla severu, Dokonalý nůž a Jantarový dalekohled, kdežto novější překlad nám je předkládá s názvy Zlatý kompas, Jedinečný nůž a Jantarové kukátko.

sargo.pise.cz

kosmas.cz

Pod názvem Zlatý kompas nalezneme také film natočený dle prvního dílu trilogie. Já vám ale doporučuji knihy, film je znatelně slabší.









Dovolila bych si připojit sem jeden názor na toto Pullmanovo dílo. Je to v angličtině, ale nesmírně zajímavé. Ráda si čtu názory, které se liší od mých. Můžete se na to podívat tady.